V osmdesátých letech minulého století, kdy jsem ještě používal Velorex k běžným jízdám do práce i do školy jsem také Velorexem dorazil na každoroční chmelovou brigádu do Přílep u Rakovníka. Tehdy jsem nastoupil jako strojník na anglický česací stroj BRUFF, které k nám byly dodány ve druhé polovině šedesátých let. Na rozdíl od tuzemských česaček, šlapaly Bruffky jako hodinky. Po šichtě stačilo jen všechno vyčistit a promazat. Ani nářadí se neztrácelo jako jinde. Palcové stranové klíče byly nenechavcům na metrické šrouby a matky k ničemu Tehdy se ještě pracovalo na tři směny: šestnáctka, odpolední a ranní a tak stále dokola. Po šestnáctce jsem jednou stihl dojet Velorexem do Prahy, ráno vystřihnout zkoušku z finančního práva na VŠ a nastoupit v Přílepích na odpolední směnu. K tomu jsem ještě dělal nočního vrátného v Konstruktivě v pražských Stodůlkách, ale tady se stačilo jen v pátek a v neděli zapsat do prezenční knihy a modlit se, aby se nestala žádná mimořádná událost. Vše jsem stíhal jen díky Velorexu. Ke konci brigády jsme již všichni spali i ve stoje, protože jsme z kamarádství občas také zaskakovali ve svém volnu za traktoristy a jezdili na pole s kárami, případně pomáhali na sousedních česacích strojích v případě vážných poruch. Často jsme také po šichtě chodili do hospody a z ní ráno v šest rovnou k mašině zvonit začátek směny. Zkrátka období „přestavby ve straně a společnosti“ jsme tak nějak žili naplno a hospodařili jsme vyrovnaně. Co jsme za práci obdrželi od JZD Kněževes, to jsme beze zbytku odevzdali v přílepské hospodě do kasy podniku RaJ Rakovník.
Brigáda končila tzv. „Dočesnou“. To se otevřel i sál a vinárna a všichni se hrozně ožrali. Tehdy jezdili na česání chmele do Přílep žáci střední průmyslové školy z Brna. Měl jsem na Bruffce docela sehranou partu a s jednou studentkou jsem se při dočesné domluvil, že za ní ve dvě ráno dorazím na ubytovnu. Chvíli před druhou jsem se vypotácel z hospody a doklopýtal k ubytovně brigády. Byla to tehdy čerstvě rekonstruovaná budova bývalé sušičky o třech patrech. Z boku byl požární žebřík, po kterém jsem hodlal vylézt do druhého patra. Jaké bylo ale moje zklamání ! Aby se zabránilo právě takovému počínání, které jsem měl v úmyslu, soudruzi z JZD před sezónou žebřík o dva metry zkrátili a tak jsem na něj ani nedosáhl. Chvíli jsem přemýšlel a pak mě napadla geniální věc, taková ta o které víte, že nemá chybu a je naprosto dokonalá. ( zpravidla jen do té doby než vystřízlivíte) Došel jsem k česačkám a nastartoval svůj třístopý stroj. Na jeho střechu jsem naložil dřevěný žebřík, který jsme používali při čištění rotorů česačky. Ani jsem ho nevázal, jen rukou přidržoval a vpřed se pohyboval z opatrnosti jen rychlostí chůze koně.
I tak jsem byl za pár minut opět pod požárním žebříkem. Ten jsem nastavil tím dovezeným a začal šplhat vzhůru k nepoznanému… Rám kolem požárního žebříku byl ale úzký a ve starém policejním kožichu bych se neprotáhl a tak jsem ho z výšky hodil i s peněženkou a doklady vedle Velorexu. Ve druhém patře jsem zaťukal na okno a osoba, která u něj měla postel mi ochotně ukázala místo, kde se nacházela má vyvolená brigádnice. Sice už spala, ale dala se ochotně vzbudit a řeknu vám měla všechno na svém místě …. Po půl hodině ale přišly první komplikace. Otevřely se dveře a do místnosti vběhlo sedm spolužáků těch dívek. No každý hned se cpal do nějaké vyhřáté postele. K mému úžasu jeden dokonce tam, kde jsem byl já! A tak povídám: „ Hele , tady je dneska vobsazeno!“ řekl jen „ Sorry vole !“ a hned si vlezl pod peřinu k holce vedle. Kluci se však na pokoji nestačili ani rozkoukat a opět se otevřely dveře. Učitel, zodpovědný za chování těch děcek zřejmě pod vlivem předchozích negativních zkušeností vtrhl do pokoje a důrazně a nekompromisně všechny kluky vyhodil. Ve mě byla malá dušička, ani jsem se nehnul schován pod peřinou a tak si mě naštěstí nevšiml. Když jsem mu pak za dvě hodiny v hospodě s úsměvem líčil jeho pedagogický zásah, myslel jsem že ho klepne. Díky Velorexu tak měl svět kolem nás i v šedé totalitě jasné syté barvy.