Ráno nás budí zvláštní zvuk - kolem nás projíždí správce kempu na motorové sekačce John Deere a zajímá se o Velorexy. Na oplátku nám ukazuje svou sekačku. Musíme dál, dnes nás čeká plavba po moři. Osazenstvo kempu nechápe, jak rychle jsme schopni zabalit, vše je dílem okamžiku. Na německém území nám zbývá posledních 40 km. Chceme stihnout trajekt do Švédska v 13 hodin. Přijíždíme do přístavu Sasnitz, kupujeme lodní lístky a řadíme se do fronty k ostatním automobilů směřujícím na sever. na pokyn příjíždíme po nákladní rampě do útrob trajektu. Do patra pod nás najíždějí vlaky. Obsluha se zajímá co že to do jejich lodě najelo, vysvětlujeme, co je to Velorex. Nechtějí věřit, že se u nás vyráběly ještě v roce 1970.
Vyplouváme. je jasno a teplo, avšak fouká silný studený vítr. Po prohlídce lodi odpočíváme na palubě a přemýšlíme, jak v krajním případě dostat Velorexy na záchranné čluny. Robert si na bundu našívá logo Českého autoklubu a nápis Czech republic podházející z výbavy naší jednotky IFOR. Bundy máme všichni stejné, ale Robert to už doma nestihl přišít, protože v noci před odjezdem ještě šil plyšový obal náhradního kola. Plavba trvá necelé čtyři hodiny. Máme zvláštní pocit. Před třemi lety cílem naší cesty bylo malé městě v jižním Švédsku. Za vítězství jsme tehdy pokládali již jen to, že Velorexy jsou v podpalubí. Nyní však míříme mnohem výš a plavba trajektem je pouze vstupní branou naší cesty. Vše nás teprve čeká. Uvědomujeme si, že od této chvíle již musíme spoléhat pouze sami na sebe a vše musíme opravit za každou cenu v polních podmínkách. Při pomyšlení, že bychom byli nuceni zanechat byť jen jeden stroj na místě pro poruchu se nám svírá žaludek - jedeme totiž bez jakéhokoli doprovodu. na hranicích probíhá opět vše klidně na otázku kam jedeme a co vezeme odpovídáme: "Jedeme daleko a nevezeme nic", celníci uznale pokyvují hlavami a pouštějí nás do své krásné země. Konečně jsme ve Švédsku - v zemi, která se více než kterákoli jiná evropská země podobá severní americe - velkými vzdálenostmi, širokými silnicemi, přírodou, způsobem osídlení. Zvláštností Švédska je velké množství vozidel americké produkce, povinnost svítit potkávacími světly i ve dne a malá hustota provozu. Brzy zjišťujeme, že Švédsko je mnohem čistší a upravenější než bývalé státy NDR. Semafory na křižovatkách jsou řízeny magneticky, leze je projíždět velice plynule. Nikdo neprojede křožovatku na oranžovou. Chodci pokud svítí červená si nedovolí položit na vozovku ani nohu. Švédsko se dělí na Komuny, jejich centrem jsou větší města. Při vjezdu do každé nové takové oblasti je u silnice vybudována síť odpočívadel s informačním systémem o oblasti, je možno si bezplatně vzít mapu ze zásobníku, někde ovládaného elektricky, je možno též použít síť sociálního zařízení vybudovaného s ohledem na invalidní občany. Pravidlem bývá tekoucí voda, někde i teplá. Vše je čisté a perfektně funkční, nikdo nic neničí ani po ničem nepíše ani neryje.
V přístavním městě Trelleborgu tankujeme plné nádrže a vyrážíme podél pobřeží na východ směr Ystad. Máme opět naspěch. Vzhledem k tomu, že trajet dorazil do přístavu v pět hodin odpoledně, potřebujeme najet ještě alespoň 300 km.
Zastavujeme krátce na pobřeží u Ystadu, s ohledem na kvalitu a vlastnosti zdejšího benzímu seřizujeme zapalování - benzín je extrémně suchý a páchne po petrojeji. Měníme hodnoty předstihu a seřízení karburátorů. U Ystadu odbočujeme na sever směr Kalmar. Po ujetí cca 100 km se u Emilova stroje tvoří pecka na svíčce. Při následném dotažení svíčky má Emil pocit, že závit v pravé hlavě motoru není dokonalý - svíčka se zřetelně protáčí. Zjišťujeme, že každý si o druhém myslel, že vzal náhradní hlavu. Výsledkem je, že náhradní hlava zůstala doma. Uvedená skutečnost předznamenává příští události. Nenecháváme se však vyvést z míry a pokračujeme dál. Vaříme kávu a vysílačkami se udržujeme v bdělosti i po soumraku. Jízda se mění v noční etapu. Jedeme dokus se nám nezavírají oči. Po ujetí 355 km ve 3 hodiny ráno uléháme pod širé nebe na odpočívadle při silnici. Cítíme, že se ochlazuje...