Hned v osm hodin jdeme pěšky do města shánět nové ložisko. Jdeme jen tak naslepo. Zcela náhodou dvěstě kroků od kempu nacházíme obchod s díly na auta. Ložisko mají. V takové štěstí jsme ani nedoufali. Utíkáme zpět do kempu a za velkého zájmu kempujících turistů demontujeme zadní kolo a měníme ložisko. Do 12 hodin se stíháme ještě i umýt a zabalit věci. V poledne odevzdáváme klíče v recepci a odjíždíme. Doufáme, že osud si již vybral nutnou daň v podobě různých poruch od každého z nás. Opět prší, k severnímu polárnímu kruhu zbývá necelých 400 km. Míjíme přístav Pitea a po 150 km zastaujeme u autobusové zastávky a vyměňujeme si akumulátory. Vedle nás zastavuje kamion. Nevěříme vlastním očím. Je to Liazka s pražskou spz. Řidiči poskytujeme z naší lékárny co můžeme - za jízdy si na vařiči vařil polévku a hrnec s orkou vodou si vylil na nohu. Spolujezdec nám na oplátku dává cigarety. Oba si nás točií na videokameru. O naší výpavě vědí z novin. Sem na sever nejezdí často. V duchu přemýšlíme, jak by nedobíjející Robertův Velorex jel za kamionem na laně přes celé Švédsko a Německo domů. Musíme ale dorazit všichni do cíle, máváme Liazce a jedeme dál. Míjíme největší přístav Švédska Lulea. Ráz krajiny se mění. Lesy jsou mnohem hustší, zelenější. Větve stromů sahají až na zem a vše je porostlé lišejníky. Lesy se pak střídají s vodními plochami. Při každé zastávce si nás někdo fotí a uznale opakují JAWA JAWA. Jedeme naplno co to dá, cítíme blízkost hranice s Finskem. Krátce zastavujeme u obchodu s vojenským materuálem švédské armády. Obdivujeme zejména stan s kamny uprostřed. Nakonec si každý z nás odnáší vojenskou lžíci se třemi královskými korunkami vyrytými na rukojeti. Je pozdě odpoledne, počasí se lepší a z mraků vykukuje slunce. Příjíždíme do nejvýchodnějšího města Švédska Haparandy. Bereme palivo do strojů, kupujeme čerstvý chleba a telefonujeme domů, aby věděli, že jsme dosud naživu. Vzduzujeme pozornost majitele obrovského černého Cadillacu. Prohlíží si naše stroje a nemůže pochopit, jak Velorexy s obsahem motoru 350 cm3 mohly ujet takovou vzdálenost, protože on má pětilitrový osmiválec. Ukazujeme mu motory našich strojů. Jakmile zjistí, že jde o JAWY, ničemu se už nediví, jen uznale kýve hlavou.
Projíždíme hraničním přechodem do Finska. jedeme plynule, nikdo nás nestaví. Peníze měníme v automatu, jehož princip fungování jsme nepochopili dodnes. Jsme ve Finsku, vše je prakticky stejné jako ve Švedsku, pouze nepořádek kolem domů, divoké skládky a v lesích volně odložené vraky aut prozrazují, že jsme v jiné zemi. Nedivíme se však - vše je zde po 7 měsíců ukryto pod sněhovou pokrývkou. Jedeme rychle, tachometry ukazují 80 km/hodinu. Cíl se blíží. Projíždíme Kaakamo a odbočujeme na severní E 75. Krátce zastavujeme u pumpy. Je zřejmé, že ceny jsou o něco vyšší než ve Švedsku. Kupujeme pouze telefonní karty. Dbáme na to, aby české vlajky a znak českého autoklubu na našich bundách a kombinézách byly dobře vidět. Neradi bychom, aby si nás někdo pletl s občany jiných zemí, historie je zde až příliš živá a staré rány a křivdy se ještě nezacelily.
Je šero a my jsme odhodláni ještě dnes dosáhnout polárního kruhu za každou cenu. Projíždíme zimním střediskem Rovaniemi. Zbývá nám posledních 14 kilometrů. Zanedlouho nás vítá nápis Welcome Arctic circle - dokázali jsme to. Je právě 22,56 místního času a jsme s tříkolkami Velorex na Severním polárním kruhu. Ujeli jsme dnes 406 km. M8me perfektní pocit. Více než 25 let staré a pečlivě ošetřované stroje to dokázaly a my jsme byli přitom. Napadá nás jediné:"Kupředu letí česká krev, motory burácí". Je mokro a všude spousta neodbytných komárů. Rozhodujeme se pro nocleh v kempu.
Zpočátku to vypadá, že nám v kempu již nikdo nic neposkytne. Recepce je uzavřená, avšak skleněnými dveřmi vidíme několik opilých finů sledujících televizi a popíjejících pivo z plechovek. Nakonec jsme je přemluvili a získali ubytování v chatce. Po příjezdu Velorexů všichni běží k nám. Následuje přehlídka strojů a kolektivní mazání českých repelentem proti komárům, kterých přibývá.