Zatímco kluci opravují, vydávám se hledat nějakou boudu na přespání po druhé lesní cestě. Vzhledem k dobré viditelnosti jedu pomalu na třetí rychlostní stupeň v nízkých otáčkách a bez světel. Po ujetí asi 3 km vyjíždím na paseku, uprostřed vidím siluetu velkého zvířete bez parohů - je nepochybné, že jde o losí holku. Je tak velká, že věřím, že bych ji s Velorexem podjel. Otáčím a zastavuji, zvíře mne pozoruje, pro jistotu nechávám běžet motor. Losice dělá krok ke mně, volám do vysílačky, ale nikdo mne neslyší, jsem příliš daleko. Raději jedu rychle zpět, protože nemám jistotu, že zvíře není rychlejší než můj stroj.
Robert při zpětné montáži krytu relé vytvořil zkrat, izolace hoří a Velorex je zahalen bílým dýmem. Odpojujeme baterii a hasíme. Napodruhé jde vše dobře ovšem, relé jsme museli namontovat nové. Velorex dobíjí avšak pouze při vyšších otáčkách. Po 10 km se závada opakuje. Stavíme v odstavném pruhu a Robert s Emilem zkoušejí nemožné kombinace za použití náhradního statoru i rotoru. Objevujeme důvod přehřívání - stator šoupe o kotvu. Začíná hustě pršet, Roberta napadá hrozná myšlenka - co když je ohnutá kliková hřídel? Nakonec naštěstí stačí dotáhnout volnou přírubu držící stator. Nakonec jsou všechny agregáty na svém místě a snad po třicáté tuto noc Robert seřizuje zapalování. Balíme nářadí, je půl deváté ráno - opravovali jsme nepřetržitě celou noc. Emil spal asi hodinu, já dvě a Robert nespal vůbec. Jedeme za hustého deště, jsme mokří, všechny věci máme vlhké a je pouze 8 stupňů nad nulou. Usínáme za jízdy. Přijíždíme do Sundsvallu. U mé vysílačky se samovolně zapíná scaner a nejde vypnout - nemohu tak komunikovat s ostatními. Vypadá to, že severní oblasti Švédska se nenechávají pokořit lacino. Vzhledem k počasí se rozhodujeme vyhledat kemp a usušit se. Po ujetí 187 km zastavujeme u skály Skuleberget - vyhledávané zejména horolezci a ve stejnojmenném kempu si platíme nocleh v chatičce. Vaříme oběd. Robert usíná uprostřed jídla vyčerpáním. Nakonec spíme všichni. Večer pak využíváme výhod kempu - sušíme věci, zkoušíme teplou vodu a sprchu. Daří se nám se i oholit. Díky elektrickému vařiči v chatičce a značným vezeným zásobám máme večer bohatě prostřeny stůl. Usínáme v suchu, avšak s vědomí, že Robertův Velorex definitivně přestal dobíjet. Rozhodli jsme se pokračovat v cestě dál za každou cenu s tím, že každých 150 km si navzájem budeme měnit akumulátory. Robertův Velorex se tak od této chvíle stal naším malým upírem.