V sedm hodin nás budí příchod majitele stavby, rychle balíme a odjíždíme. Cesta je dálničního typu, široká a rovná. Provoz houstne a je vidět, že se pomalu blížíme k hlavnímu městu Finska Helsinkám. Asi 20 km před městem zastavujeme u mapy města a hledáme cestu do přístavu. Nacházíme všechny potřebné údaje a jedeme přímo do centra. Vše je velice dobře značeno, provoz není zase tak hustý a je velice plynulý. Máme až pocit, že není možné, abychom byli v tak velkém městě. Odbočujeme z dálnice do města, centrem se dostáváme do přístavu až před terminál plavebních společností. Zastavujeme na parkovišti a zjišťujeme, jaká je situace. V provozu je pouze část patřící společnosti Viking Line. Ta však do Travemunde, kam se chceme dostat nejezdí. Naše loď odjíždí až v úterý v pět hodin odpoledne. Lodní lístky je možno zakoupit také až tento den. Velorexy s ohledem na zákazy stání a zastavení v centru, parkujeme u benzinové pumpy a vydáváme se na prohlídku města. První benzinové čerpadlo bylo trochu z ruky, a tak jdeme pěšky asi sedm kilometrů podél pobřeží. Chvíli nám trvá, než si zvykáme na to, že chodníky jsou rozděleny na poloviny. Jedna polovina je pro pěší, druhá pro cyklisty. Stále si vybavujeme naši známou značku s příkazem choďte vlevo a pleteme se cyklistům pod kola. prohlížíme si přístav a přilehlé památky v nejbližším okolí. Do "vnitrozemí" se neodvažujeme. Takto trávíme celé odpoledne. Při zpáteční cestě při chůzi okolo vysokého panelového domu, náhle půl metru vedle Roberta dopadá z velké výšky mikrovlnná trouba. Při dopadu se deformuje a otevřenými dvířky vypadává talíř se spáleným jídlem. Hned se lepíme na zeď. Co kdyby padalo další vybavení kuchyně. Inu jiný kraj, jiný mrav. Nám se také občas nějaké jídlo nepovedlo. Původcem bombardování byla nejspíše žena, která obhlíží škody z 10. patra. Po příchodu ke strojům se rozhodujeme přespat za městem a ráno se vrátit pro lodní lístky. Vyjíždíme stejnou cestou zpět a zastavujeme na odpočívadle. Při vaření večeře přijíždí červené nízké sportovní auto připomínající Hondu, avšak kliky dveří a přístrojová deska je ze Škody 120, zadní světla z Mercedesu a motor z VW Golf 1600. Řidič vůz stavěl čtyři roky, má trubkový rám a laminátovou karoserii. Zpočátku měl problémy s Policií, teď prý už ne. Když se dovídá, kam chceme jet, jeho tvář dostává starostlivý výraz. Jsou prázdniny a místa na lodi jsou rezervována dlouho dopředu. Loď bude asi plná. Telefonuje z auta do kanceláře společnosti Silja Line. Říká, že jsou volná pouhá dvě místa pro auta. je třeba se postavit do fronty před terminálem už v 7 hodin ráno. V osm se otvírá a musíme být první. Loučíme se a otáčíme zpět do města. Velorexy stavíme před terminál na parkoviště a jsme odhodláni zde i přespat. Vydáváme se znovu do města, všude je klid a velice čisto. Už je skoro tma, bloudíme ulicemi a kopeme si se žlutým míčem, který jsme našli v popelnici. Na velkém náměstí se nám daří vykopat míč po více než 200 schodech před katedrálu, u které se s Finy dělíme o naše cigarety a jejich pivo. Prohlížíme si také hlavní nádraží. V hale u hracích automatů je skupinka černochů, procházíme kolem. Slyšíme zcela zřetelné volání na naši adresu "Skini! Skini!". Pravda, před cestou jsme se nechali ostříhat, abychom nemuseli brát s sebou hřebeny, které by zabíraly zbytečně moc místa a zvyšovaly by již tak přetížené stroje. Nyní nám však do smíchu moc není. Utíkáme ven. Zdá se, že nás nepronásledují. Emil pro jistotu kontroluje, zda černoši nevyslali stopaře. Vše se zdá být v pořádku, a tak již v klidu pokračujeme k pobřeží a k našim strojům. Usínáme po půlnoci přímo ve Velorexech.