Po úspěšné akci se závodem o živé sele, jsem se následující rok rozhodl uspořádat druhý ročník tohoto, dnešní češtinou nazvaného Outdoor- extrém – cupu, tedy závodu pro nejotrlejší majitele vozítek Velorex.
Pro rok 1989 jsme jako hlavní cenu připravili dvě laboratorní myši. Abychom zamezili případnému obvinění z toho, že samotná bílá laboratorní myš by mohla být tehdy, díky své barvě, vnímána jako symbol pacifismu a jakéhosi schvalování Helsinských dohod o omezování zbrojení v Evropě, z čehož by mohl průměrný komunistický ideolog dospět k závěru , že jsme nepřátelé Varšavské smlouvy, pořídili jsme z opatrnosti myši dvě – bílou a černou. Mohli jsme být spokojeni. Průměr byl ukázková šedá. Šedá, jaká byla i doba ve které jsme závod pořádali.
Sjeli jsme se 7.10. 1989. Nikdo z nás netušil, že naše cesta k rozvinutému socialismu skončí přesně za 40 dní. A ani jsme na to nemysleli i když z toho, co se dělo v okolních zemích bylo jasné, že to prostě už musí přijít. Přesně v osm hodin rádo dostali účastníci rozstříhanou mapu a bylo odstartováno. Velká komplikace nastala hned na parkovišti, protože kromě naší akce – tajné, zde probíhal oficiální program, kterým byla soutěž zručnosti neslyšících motoristů pořádaná Svazarmem. Jakmile kdokoli zařadil jedničku a uvedl svůj stroj do pohybu, hned se k němu vrhali neslyšící a doslova si lehali pod kola Velorexů v obavě, abychom jim nerozbořili branky slalomové tratě. Tím ovšem způsobili, že Tajný závod o dvě laboratorní myši byl zpestřen hned v úvodu o jízdu zručnosti – slalom mezi invalidy. Vítězem byl pochopitelně každý kdo nikoho nepřejel a to se podařilo naštěstí úplně všem.
Trasa samotného závodu měřila přes 500 kilometrů a vedla z Prahy na Křivoklát, odtud do Žebráku a přes Orlík nad Vltavou, Sudoměřice a Lásenici na hrad Landštejn. Zpět se jelo přes Jindřichův Hradec, Sezimovo Ústí, Prčice a Bojanovice. Ve vyznačených kontrolních bodech museli účastníci získat razítko jako důkaz, že uvedeným místem projeli. Cíl byl v hospodě ve Statenicích u Prahy. Ujet plynule celou trasu byla tehdy trochu alchymie, protože čerpacích stanic na trase nebylo mnoho a účastníci si museli dobře rozmyslet kde natankují. Šlo o závod na čas a dvoutakty pod plynem se vůbec nerozpakovaly polykat z velorexích nádrží cenné litry navíc. ( litr speciálu stál tehdy myslím necelých 8 Kčs ale olej M2T neměli u každé pumpy.) Natankovat se dalo v Praze, Příbrami, Orlíku, Veselí nad Lužnicí, Jindřichově Hradci, Táboře a Sedlčanech. Kdo byl rychlý, mohl stihnout sobotní dopolední prodej také v Milíně nebo Bechyni. Další komplikací bylo, že trasa závodu směřovala téměř až k plotu, který v té době odděloval dva zcela nepřátelské světy a jen vjezd do hraničního pásma byl podezřelý. Počítat se muselo s kontrolami pohraniční stráže. Narychlo jsme také museli z trasy vypustit Zbiroh, protože se nedalo projet vojenským prostorem v Brdech.
Jako v roce 1988 i tentokrát jsem se pustil na trasu se spolujezdcem Jirkou Průškem abych dokázal, že co jsme vymysleli, dá se fyzicky zvládnout. Vyjeli jsme ve třičtvrtě na devět ráno a za hodinku jsme už hledali na prvém stanovišti, kde seženeme razítko, naštěstí byla otevřena prodejna potravin v Křivoklátu. Cesta rychle ubíhala a ke hradu Landštejn jsme dorazili v půl čtvrté odpoledne. Hrad byl tehdy veřejnosti nepřístupný. Naštěstí jsme získali razítko v rekreačním středisku Geoindustrie, které bylo hned vedle.
Za Landštejnem směrem na Jindřichův Hradec se nám rozsvítila kontrolka dobíjení a bylo jasné, že je zle. Zběžná prohlídka nepřinesla žádné řešení a tak jsme se rozhodli co nejrychleji jet nejkratší cestou rovnou do cíle. Závada nám překazila požitek z jízdy a tak jsme s hlavami plnými obav minuli cvičiště 7. tankového pluku Fatranského a Jiráskovo předměstí v Jindřichově Hradci, projeli jsme Sezimovo Ústí a Tábor. To už ale bylo po páté hodině a začalo se smrákat. Bylo jasné, že když budeme svítit, nikdy do cíle nedojedeme. Za úplné tmy jsme u Benešova odbočili na Neveklov a pokračovali jsme směrem na Štěchovice. Jeli jsme potmě a na dopravní značky Jirka svítil baterkou. Světla jsem krátce zapínal jen když jelo nějaké auto, abychom byli vidět. Do cíle jsme s úplně vybitou baterií dorazili v půl osmé večer po ujetí 494 km. Nevzpomenu si ale ani na jména účastníků závodu, ani na to, kdo vlastně vyhrál ty dvě myši. Pro vysoké tempo závodu také nikdo neměl čas fotit. Jen vím že ta závada na dobíjení měla naprosto banální příčinu – kontakt mezi uhlíkem a kondenzátorem.