Jak je již známo a téměř by se dalo považovat za zvyk, na stranu pořadatelů jenom samou chválu. I v takto náročných podmínkách (-24 C a sněhu fůra) bylo vše perfektně zajištěno. Můžu si snad již dovolit říci že jsem s velorexem již něco najezdil, (první stroj jsem si pořídil (24.7.1994), možná snad z nedostatku financí či touze řídit něco jiného nežli motorku) dokonce i jednu celou zimu mi sloužil jako jediný dopravní prostředek na krásné Vysočině, ale v takové kose startovat jsem ještě nikdy nemusel. Jelikož můj stroj nemá el. startér, (jsem tedy odkázán pouze na manuální záškub) což v normálních podmínkách není nijak vážný problém, se zde ukázalo značnou nevýhodou. Přibližně při 4-5 záškubu se olej, či lépe řečeno ta hmota ve kterou se proměnil dostala mezi startovací segment a vše ve svém okolí znehybnila natolik že vracecí pružina která má při nešikovné demontáži z motoru sílu, že by vyrazila zuby, byla naprosto bezmocná. Takže naděje na nastartování zmizela jako mávnutí kouzelného proutku. Z toho plyne ponaučení, pokud pojedete na severní pól, doporučuji olej s menší hustotou :). Již týden dopředu jsem se snažil namontovat benzínové topení, ale marně. Takže jsme s Luďkem Brožem jako spolujezdcem a navigátorem v jedné osobě, který měl v tento čas svůj úžasný stroj v g.o. motoru, vyrazili bez tepelné podpory. Cesta ubíhala vcelku rychle, akorát jsme hovor omezili na minimum, jelikož pára vycházející z útrob našich těl neměla nic jiného na starosti než se okamžitě proměnit na led vně předního okna. Aby se spolujezdec nenudil, vytáhl svojí kreditku a v intervalu cca 15min škrabal okno, ještě aby né, šlo i o jeho život.