Počasí v druhém červencovém týdnu je nejen letní, ale přímo kabrioletní, a tak můžeme již potřetí vystartovat za našimi kamarády do podhůří Orlických hor, kde se tentokráte v Bystrém (nikoli v Dobrém) koná už třetí ročník Podorlického srazu. Z Prahy jsme vyjeli ve skupince na Poděbrady a po staré hradecké silnici jsme také do Hradce Králové přijeli. Při průjezdu městem jsme dojeli Míru Homolku z dálného Západu, který si vezl hadráka na vleku. Míra a jeho posádka naši kolonu uzavřeli a jeli s námi až na místo. Cestou jsme ještě dotankovali benzín v Opočně a pak stavěli až v Bystrém. Areál je velmi pěkný, všude tráva, hospoda se sezením venku i uvnitř, ani koupaliště tu nechybí. Začalo nepatrně poprchat, ale to nám nevadí, stany stojí, registraci jsme taky zvládli, tak asi nezbývá než posedět v šenku. Ti co byli u toho vědí, co byla „mimořádná linka OK, Praha – Tokio“ … moc nechybělo a ve výčepu došel rum…
Ráno už neprší, naopak svítí slunce. Po výtečné snídani vyrážíme na trasu. Aby se účastníci příliš nekupili na stanovištích, jsou rozděleni do dvou skupin, které jedou proti sobě. Na prvním našem stanovišti čeká Martin s farmářským testem znalostí. Je to velmi zapeklité, dost toho tipujeme od pasu. Trochu vzruchu způsobil Kudroš, když mu začalo hořet relé. Náš hlavní dobrovolný velo-elektrikář Martin ihned zasáhl a Kudroš mohl pokračovat. Za Novým Městem nad Metují (nejen Matesem nazývaným „Nováč“) absolvujeme další úkol na zdejším letišti. Je tu Rix a Mates. Je třeba co nejoriginálněji složit palubní desku Velorexu 16/350 rok 1971, a to včetně šroubů a vrutů. Na hromadě leží fůra dílů na zmatení co sem nepatří, tak je z toho pěkná ryze velorexářská disciplína.
Obědváme ve velmi příjemném podniku nedaleko Ratibořic, kde jsme se skoro zamíchali do svatby jakési prostorově výrazné nevěsty a malého ženicha… S plnými žaludky postupujeme vpřed na stanoviště k Hance a Peťasovi. Ukázali nám na chvíli nákres krávy, kde bylo rozděleno, co je jaké maso a my pak měli napsat co nejvíc částí, co jsme si zapamatovali. Z kopců jsme sjeli do Náchoda a po hlavní silnici překročili státní hranici s Polskem. Po chvíli jízdy uhýbáme na malou silnici a za chvíli jsme na stanovišti u Milana, kde se přenášejí plastové brambory na čas do jakési plechové nádoby. Jsme z Polska zpět v Olešnici u Berušky, kde se plní úkol předposlední. Na řetězu visí několik rozličných zámků a na zemi pak fůra ještě rozličnějších klíčů. Úkol je naprosto jasný… Za Sněžným na kopci u krosové dráhy nás čeká Tatarix a spol. Je tu třeba přebírat bobky na velikost a podojit kozu. Nastřižená gumová rukavice jako vemeno nebyla vůbec špatná.
Jsme zpět v Bystrém. Něco malinko večeříme a debata se znovu rozbíhá. Večer a v noci v altánku vytáhl Luděk kytaru jako sólista „Br“ bez „Kota“. Bohužel opodál ležel jakýsi kus betonu ve tvaru kytary a samozřejmě že byl přinesen a hrálo se i na něj. To nejspíš dorazilo milého koncertu chtivého Brťku, který se během této hudební produkce definitivně – podpořen rumem od Joudy a Bagra – zortotraxnil.
Ráno vstáváme do pěkného nedělního jitra, zpívají ptáčci, všude voní tráva a les. U Brťkova ležení voní i jiné složky přírody…Po snídani balíme, vyhlašují se výsledky a rozdávají se ceny. Velice bych chtěl poděkovat pořadatelům za to, jak organizačně zvládli nápor cirka šedesáti posádek nejen na trase, ale i v Bystrém, protože si vzali na starost jak kuchyň tak i výčep, což bylo velice obětavé…A zase je tu loučení s přáním šťastného návratu domů. Tož zase někdy příště v pátek, třeba v Pátku…