V roce 2006 proběhla expedice Velorexů pod názvem D1V. Znamenalo to „Dolomity na jeden válec“ a jelo tehdy šest strojů, šest dvěstěpadesátek, vyrobených v období 1954 - 1962. Naplánovanou trasu jsme tehdy neprojeli tak jak jsme chtěli, protože výkon jednoválců se neslučoval s tím, abychom jim dávali „kapky“ tolika horskými etapami.
Jeden z tehdejších účastníků Honza Matl mi letos v zimě poslal sms z lyžařské dovolené v Alpách s tím, že ho to zase chytlo, že bychom tu trasu měli projet, tentokrát už s třiapůlkami. Podpořil jsem ho, a tak se zrodila expedice D2V, tedy „Dolomity na dva válce“. Z původní sestavy D1V 2006 krom mě mohl opět vyrazit Ivan Kotačka a zmiňovaný Honza. Když se přidali ještě Michal Sedmihradský a Vašek Radimský, byli jsme komplet. Bohužel to na poslední chvíli zatrhli v práci Jirkovi Ježkovi, který bohužel jet nemohl. Trasa byla naladěna večer při srazu v Račicích, po mejlech jsme domluvili společné součástky a mohli jsme vyjet.
Stalo se tak v pátek 29.července. Odpoledne nakládáme s Vaškem na Parníku stroje, Sedma dojel připraven v 15:30. Prokousali jsme se Prahou, před 17 hodinou jsme přibrali v Chuchli Honzu. Jediný můj Fanouš jede ve dvou, protože nechybí moje spolujezdkyně, analogová navigace Líba. Ivan vystartoval z Hluku v 11:00. Dnešní cíl je tábořiště Soumarský Most na Šumavě. Cesta rychle ubíhala. U Volyně jsme řešili hned dvě závadičky naráz. V tom nejprudším kopci ztratil Michal výkon, jeden válec začal stávkovat. Byla to pecka na svíčce. Náhodou přímo v ten samý okamžik najedou Vašek nemohl zařadit. Samovolně se mu trochu povolil seřizovací šroub spojky. Pozlobil jsem ho mojí teorií, že je to tím, že motor až příliš čistil a závit nebyl vůbec zatuhlý… Asi v půl osmé jsme se setkali s Ivanem v Lenoře a hledáme otevřený podnik, kde bychom mohli normálně navečeřet - marně. Na Soumaráku jsme zašli do hospody na klobásu, hermelín a polívku. Za tmy dobrblala ještě zelená žaba Kryštof - Řezňa s Vlastičkou nás přijeli vyprovodit, ráno s námi pojedou kousek Německem. Prší, před půlnocí jdeme na kutě. Usnutí komplikoval jen bujarý zpěv etanolem povzbuzených vodáků, který ustal až v půl třetí ráno. Dnes jsme ujeli 176 km, Ivan o něco více.
Sobotní ráno 30. července vstáváme velmi brzy. Nekompromisní Honza nás budí v šest hodin se slovy: „Hola hola, Haiming volá!“ . Vyrážíme za drobného mrholení, před Strážným na benzínce snídáme a tankujeme. Plynule frčíme, Vašek to vede. Jedu na konci, tu a tam mi kluci maličko poodjeli, když jsem byl nucen dříve podřadit do kopce, s ohledem na výrazně jiné kilogramy dvou osob, se kterými si musí Fanouš poradit. Na kruhovém objezdu ve Freilassingu se odděluje Řezňa s Vlastou a vracejí se domů, my ostatní pokračujeme. Při jedné z pauziček mění Michal prasklou pružinu mezi můstkem a pedálem spojky. U Simbachu obědváme, přičemž si ještě já maličko vylepšuji krok spojky a taky jsem trochu zalaboroval s karburací, abych si zkusil zlepšit chod motoru.
Přes Pasov a Branau jsme se dostali na známou křižovatku v Loferu, překračujeme německo-rakouské hranice a odtud svištíme oblíbenou silnicí okolo Innu do Insbrucku a následně kousek za něj na vodácký plácek v Haimingu, ke budeme dnes spát. Čas máme výtečný, je pět hodin. Okolo našeho ležení vylézají na břeh vlnami Innu nasáklí raftaři, kteří si nás se zájmem fotí. Večeříme, Ivan vytáhl z útrob svého Otíka slivovicu, klobásy, bílé, červené a uzený sýr, takže večer hezky plyne a my se soustředíme na zítřek - čeká nás obávané, ale krásné Passo dello Stelvio. Dnes jsme urazili 396 expedičních kilometrů.
...zrovna jsem si při čtení vzpomněl na výbornou knížku z 60. let, co mám doma - "Na mopedu k beduínům". 3 nebo 4 chlapi se tenkrát vydali na Jawetách, Stadionu a Manetu (100 ccm) na Saharu a zpět. Úspěšně.
Zdá se tedy i dnes, že doba expedic ještě nekončí, ale nalézá nové formy v podobě méně obvyklých dopravních prostředků... Musím zabrat a dodělat ho, chytá mě cestovní horečka!