Každý rok před Vánocemi se s kolegy velorexáři scházíme ve vinném sklípku na Moravě. Letos ovšem našeho na první pohled akčního kolegu Honzu Matla napadlo, že pojedeme hadrákama. Prosinec, zima, není to úplně za bukem, prostě výzva. Honzu jsem hned z kraje podpořil, že do toho jdu s ním. Sledovali jsme vývoj počasí, na četu jsme rozebírali kudy pojedeme, kdy vyrazíme a neustále sledovali vývoj počasí. Jednu chvíli to vypadalo, že se přidá ještě Vlasta a Míla. Ale pánové nakonec vyměkli a co mě nejvíce zklamalo, pod vývojem počasí v pátek zradil i samotný iniciátor Honzík a já zůstal sám… Ale řekl jsem si, že je to o to větší výzva necouvnout a jet i sám. Věřil jsem, že počasí se udrží v rozumném stavu, abych trasu celkem přes 500 km zdolal bez sáňkování a bruslení…
V sobotu ráno jsem vyjel z garáže v Praze v 8:17. Cesta na Kolín ubíhala báječně, Fanouš letěl vpřed. Schválně jsem sledoval hodiny – dobyl jsem jej po 42 minutách jízdy a za dalších 34 minut jsem už zastavoval na burze v Chotusicích. Posnídal jsem klobásku, prošel plac, něco malinko pokoupil, posvačil trochu pečeného kolene a vydal se na další cestu směr Havlíčkův Brod. Rovné úseky, kdy držela rozjetá čtyřka jsem projížděl rychlostí 85 – 90 km/h, což mi bylo i potvrzeno z okolního automobilu, jehož řidič za mnou přišel, když jsem zastavil a ptal se, jakto že to tak rychle jede. U Haber jsem cítil, že se přece jen ochlazuje, ale Fanouše jsem si zadýchával pořád dobře. Na silnici bylo střídavě sucho a vlhko, naštěstí sníh či břečka nikde. Úsek z Chotusic do Jihlavy mi trval 69 minut. Cesta se od tohoto momentu začala trochu klikatit. Konečně to bylo o něco záživnější, než velké široké silnice. Všude kolem poprašek sněhu na poli, tu a tam srnka popoběhla, i jedno stoupání a klesání 14% bylo třeba projet. Na zdolání úseku Jihlava – Třebíč mi každopádně stačilo 33 minut. Fanouš jel jako čert, v tichosti, abych něco nezakřikl, jsem ho chválil. O hodinu později jsem si udělal pauzičku na jídlo v rodném městě Vladimíra Menšíka v Ivančicích. Odtud bylo co by kamenem dohodil do Pohořelic a to už vidím, jak se přede mnou tyčí pocukrovaná Pálava… Mám výtečný čas, je světlo, cesta ubíhala doopravdy rychle. Rozhodl jsem se, že si výlet maličko vylepším… Neodbočil jsem tedy na Věstonice, ale pokračoval dále do Mikulova. Ani tam jsem ovšem nezastavil… Zastavil mě až zírající celník na rakouských hranicích, prej kam s tím teď jedu, tak mu povídám, že na malý výlet, že se budu za chvíli vracet. Dojel jsem do Poysdorfu, nafotil zimní rakouskou krajinu a pozvolna se vydal zpět. Rakouský celník v zásadě nevěděl co říct, tak mě rovnou odmávnul… Za šera jsem dojel do Věstonic, začal topit v našem „hotelu“ a čekal, až přijedou první čtyřtaktáři.
A to už se to začalo sjíždět a sklep se plnil. Postupně dojeli pánové Honza Matl, Míla Tůma, Ivan Kotačka, Tom Nešpor, Blesk, Kléma, Sedma, Luděk a Řezňa se Sojkou. Poseděli jsme, pojedli a popili až tu byla neděle.
Vstali jsme v klidu po deváté hodině, posnídali ve sklípku a pozvolna se vydali k domovu. Počasí je lepší než v sobotu, „kopnul jsem do vrtule„ a valím zpět. Cestou jsem udělal jednu čtvrthodinovou pauzu v Havlíčkově Brodě na tankování a posezení na takové jedné útulné místnůstce... Z Věstonic jsem vyjel v 10:17 a u garáže jsem zastavil v 14:36. To je s pauzou 15 minut bez minuty čtyřhodinová jízda s mým Fanoušem. Trasa měřila 270 km, čímž mi vychází, že jsem si držel průměrnou cestovní rychlost 67,5 km/h. Byl jsem překvapen, že to tak rychle ubíhalo, musím svému Velorexu poděkovat, že mě spolehlivě odvezl tam i zpět.