Vstáváme po sedmé ráno. Turecké záchodky jsou podrobeny kritice, cena za kemp je ale pořád docela slušná. Dopoledne se tu docela zdržujeme, odpočíváme a tvoříme další reportáž z cesty. Rozhodl jsem se Fanoušovi zase po čase zkontrolovat olej. Je ho dostatek, ale kontrolní šroub M6 ve víku přestal držet, závit je po smrti.
Teď jsem si vynadal, neboť jsem v Praze vědomě nenaložil sadu závitníků a budeme muset hledat dílnu, kde mi pomohou. Pan šéf z kempu nám velmi pomohl a dohodl v nedalekém městečku Moissac v autodílně pomoc. Závitníky tam mají, vrtačku taky, tak se všechno řeší. Místní mechanici jsou u vytržení, nikdy Velorex neviděli.
Oprava proběhla rychle, kontrolní šroub zvětšen na M8, po 14hod vyrážíme dále.
Přímo v Moissacu jsme ještě zastavili na prohlídku historického jádra města, také tady je velká románská katedrála. V informačním centru mají internet, zkusil jsem přidat chybějící popisky k fotkám z reportáže minulé, ale francouzská klávesnice mi neumožnila pěknou češtinu.
V horkém letním počasí pokračujeme vpřed, dojeli jsme k řece Garoně, u které zakládáme ležení na oběd. Kvalita její vody ale zcela odrazuje a nikdo se tentokráte nekoupe. Pojedli jsme a po krátké siestě pokračovali dále. Projeli jsme městečko Condom a následně vystoupali do pěkného krpálu omrknout opevněnou vesnici Larressingle.
Kilometry ubíhají, cikády šumí, Velorexy neochvějně vrní svoji dvoutaktní píseň. V Nogaru jsme se chtěli zastavit v obchodě, ale narazili jsme už jen na zavřený Carefour. Ani vodu tu nešlo nabrat, což je chyba. Opodál stojí budova místního radia D´Artagnan, je to rodinný podnik, matka s dcerou nám vodu točí nejprve ochotně, když přicházejí další a další s dalšími prázdnými petkami, začínají protáčet bulvy, ale vodu daly.
Jedeme podvečerní francouzskou krajinou. Podél silnic jsou samé soukromé vinice a domy, chybí les, čas běží. Koukáme po místu, kam se uklidit na noc, ale nenacházíme. Jakýsi pán nás poradil, kam jet zakempovat, a tak dále přímo po trase v městečku Aire sur la Adour jsme se ubytovali v posledním francouzském kempu. Ceny jsou opět velmi nízké, jen ti psi, co vedle nás v noci a ráno štěkali, nemuseli být. Ubytovaní turisté si nás chodili s fotoaparáty okukovat jako nějakou expozici, tož jsme trochu pokonverzovali.Noc je plná hvězd a teplá, spíme před hadráky, toliko Kléma s Věrkou staví stan. Ujeli jsme 179 km.
NEDĚLE 22.5.
Ráno jsme vstali poměrně brzy, někteří se ještě sprchovali, nicméně okolo půl deváté už vyrážíme vzhůru do Španěl. Frčíme po ose Mourenx a Navarrenx, ve kterém Kléma získal další razítko do svého kredenciálu. Obědváme v poklidu francouzského venkova a nedaleko vesnice Sauveterre musíme zastavit a dát přednost cyklistickému závodu. V Saint Palais - kde tankujeme – se k nám přichomýtli manželé z USA, kteří sem přijeli na dovolenou ze Severní Karolíny. Vyptávali se, kolik Velorex stojí, co obnáší renovace, jestli jsou nějaké v Americe atd. Dobrosrdečnému Američanovi s vizáží pana Brychty z Jihlavy jsem podal vyčerpávající informace.
Jedeme dále, je tu poslední francouzské město Saint Jean, které jsme prošli v jeho části s citadelou. Je to zde, přejeli jsme hranice a naše čtyři stroje již valí Španělskem. Stoupáme do mlhy, do sedla Puerto de Ibaneta (1057 m.n.m). Po chvíli klesání jsme přijeli do prvního španělského poutního místa Roucesvalles, kde se šel Kléma shánět po razítku. Když se vrátil po delší době k hadrákům vyprávěl, jak si ho tam chtěli nechat jako poutníka na noc, že ho posílali vykoupat a najíst.
Před námi je velké španělské město Pamplona. Tento bordel s provozem chceme objet obchvatem, což se díky navigaci dobře podařilo. Španělé reagují na Velorexy velmi pozitivně, mnohdy i hlasitě. Ráz krajiny se oproti Francii poněkud mění. Působí to takovým opuštěnějším dojmem. Ujeli jsme ještě asi čtyřicet kilometrů a začali hledat nocleh. Za vesnicí Lorca jsme najeli na polní cestu, překonali brod a utábořili se vedle pole a cesty. Kléma si poléčil odtrhy, vaříme a koukáme na fotky. Je zajímavé, že světlo je nějak déle než ve Francii. Když to Jirka zjistil, zhrozil se a rychle šel na kutě. Ujeli jsme 281 km.
PONDĚLÍ 23.5.
Desáté expediční ráno je opět slunečné, až to není hezké. Padla rosa, sušíme spacáky a igelity, Kléma stan. Pavel je tradičně rozhořčen, že svítí slunce a bude hic. Nicméně jeho retro kšiltovka Grand Prix ho spolehlivě ochrání. Zpět jsme prosvištěli brod a po pár kilometrech tankujeme. Velmi dobrá zpráva je ta, že benzín je levnější než ve Francii. Během dopoledne jsme přijeli jak jinak než do románského města Estella, které jsme prošli křížem krážem a u katedrály ochutnali zralé moruše.
Je dost teplo, teploměr ukazuje 31°C, naložení hadráci to ale zvládají. Ono jim totiž nic jiného nezbývá. V Medranu proběhla malá pausička, když Kléma přetrhl lanko ruční brzdy a musel si to opravit. Rozhodli jsme se, že dnes zkusíme na oběd nějakou místní lidovou restauraci. První pokus nevyšel, měla sice hvězdičku od Michelinu, ale nechtělo se nám dávat 20 euro za jídlo. Úspěšní jsme byli v Hornos de Montalvillo a dáváme si menu za 10 euro. Názory na tento oběd se poněkud různily. Někdo byl v zásadě spokojen a syt, někomu to chutnalo, ale bylo toho málo, pro někoho to bylo málo a ještě mu to zwajmal nechutnalo… no nic, příště raději místo neznámého menu raději jídelní lístek nejlépe v angličtině.
Pokračovali jsme dále do města Santo Domingo de la Calzada, prošli jsme centrum, Jirku, kterého ničí horko, jsme zanechali spícího pod deštníkem v hadráku. Ve stále horkém počasí jsme zdolali sedlo Puerto de Pedraja (1150 m.n.m). Celé odpoledne cesta připomíná průjezd Route 66 někde mezi Missouri a Novým Mexikem. Cesta se vine vedle dálnice, v dáli jsou hory á la Marlboro country, nechybí stolové hory ani dlouhé čtyřkové roviny.
Dojeli jsme do Burgosu, je už dávno po siestě, a tak musíme zvládat silný provoz. Bereme benzín, davy čumilů nás u benzinky fotografují. Po dalších padesáti kilometrech jízdy na planině nedaleko větrníků jako mají u Božího Daru jsme našli mezi stromy a skalkami místo na nocleh, za které by se nemusel stydět ani Old Shatterhand. Zdolali jsme horkých 230 km.