Vstáváme zase do teplého rána. Pavel je opět „nadšen“ z počasí. Posnídali jsme v prérii a okolo desáté v poklidu vyjíždíme zpět na silnici. Martin maličko podcenil výšku hadráka a sednul si prahem trochu na jeden z kamenů a maličko natrhl koženku odspodu, což se ale snadno opraví.
Vyrazili jsme vpřed. Po cirka patnácti kilometrech jsme přijeli ke klášteru St.Anton, kterým se dokonce částečně projíždělo. Pak jsme přijeli do malebné vesničky Castrojeriz, kde Kléma získal další z razítek do poutnického kredenciálu. U místní benzinky jsme nabrali vodu a někteří poseděli na bílé keramice a navštívili nedaleký obchod s potravinami.
Teď nás čeká asi stočtyřicetikilometrový přesun do města Leon. Souvisle jedeme vpřed vyprahlou španělskou zemí. Cirka v polovině přesunu nedaleko řeky Rio Sueza pod stíny stromů obědváme. V Leonu parkujeme v podzemních garážích a jdeme okouknout historické jádro města. Kredenciál se plní dalšími razítky. Přímo u výjezdu z garáží probíhá jakási demonstrace podivných individuí za účasti novinářů a fotografů. Ve chvíli, kdy jsme vyjeli na povrch, demonstrace je přestala zajímat a začali fotit nás.
Při výjezdu z města jsme provedli nákup v supermarketu a u Mc Donalda odeslali již čtvrtý reportážní blok pro naše čtenáře na velorexy.cz. Dle smskových ohlasů víme, že se na fotky těší široký okruh našich známých.
Velkou rychlou silnicí postupujeme vpřed na Astorgu, za kterou již začínáme řešit spaní a rozhlížíme se, kam zahnout ze silnice. Při jednom z pokusů jsme s Fanoušem zažili opravdu intenzivní moment a já poprvé v životě doopravdy potřeboval s hadroletem couvat. Jeli jsme úzkou polní cestou, podél keře a rigoly, pruh pro zadní kolo byl travnatý. Dojížděli jsme k jakémusi hospodářskému stavení, když tu najednou proti Fanoušovi vyběhlo přibližně deset psů. Byli to psi hlídací, velikosti hadráka.
Údajně dle kynologa Pfluga se jednalo o Španělské Mastiny. Vrčeli, cenili zuby a tvářili se poměrně nepřátelsky. Teď už se mi to dobře píše, ale nebylo nám s Líbou vůbec dobře. Líbu ani nenapadlo vytáhnout foťák a já si vzpomněl na scénu z filmu Přichází satan jak Gregoryho Pecka na hřbitově napadli ti černí zubatí tepnoprokusovači chránící dítě se třemi šestkami na hlavě… naštěstí si ti hafani netroufli dotknout se podivného vrčícího hnědého chrobáka, který proti nim zastavil. Velmi rychle jsem to nahodil na chod zpět a pomalu začal couvat. Psi ale vyběhli taky, nemohl jsem si dovolit ani jednu chybu a musel jet zatáčku pozadu napoprvé. Až po cca padesáti metrech se psi zastavili a kluci v Lopezovi na hlavní docela zírali, když jsem zpět na silnici vyskočil pozadu…Chtěl bych touto cestou poděkovat panu Jaromíru Kábrtovi za křížák.
Spaní nakonec našel Jirka s Pavlem o kus dále. Opodál byly nepěkné mraky a blýskalo se, zvedl se vítr. Rychle stavíme stany a dáváme střechy. Pak jsme maličko pojedli a šli spát. Ujeli jsme 241 km.
STŘEDA 25.5.
Ráno je jako obvykle příjemné a vypadá to opět k Pavlově „velké radosti“ na horký den. Ani jsme se neotáčeli a po polní cestě jsme dojeli do městečka Santa Catalina a následně pokračovali dále do kopců. Máme před sebou stoupání do sedla beze jména, kde se tyčí železný kříž na násadě zaražené do hromady kamení a je zvykem, že sem má každý poutník položit přinesený kámen z místa, odkud vyšel. Měli jsme ve Velorexu pod koberečkem u pedálů malé kamínky z Čech, tak jsme taky něco přidali na hromadu. Jsou tu různé vzkazy, celé pohorky ale i lodičky, kšiltovky a další herberk.
Po hřebenech hor jedeme dále, chvíli nahoru, chvíli dolů. V nejprudším táhlém klesání jsme usoudili, že zastavíme a na ochlazení bubnů, Klémovi se z nich čoudilo a ostatním strojům bylo obložení minimálně cítit. Zalesněnými úbočími se spouštíme do města Ponferada, kde si jdeme prohlédnout místní poměrně rozlehlý hrad starých templářů – Castillo de los Templarios. Je do značné míry nově rekonstruován, což se někomu líbí méně, někomu více. Takový Jirka je vyloženě zklamán, např. že z hradeb kouká do oken moderních domů se satelity na fasádách. Měli jsme štěstí, dnes se neplatilo vstupné 6 euro, ale byl pro všechny volný vstup. Než jsme opustili město, neodolali jsme místní zmrzlině v podhradí.
Za městem jsme nabrali benzín a zahájili další stoupání do sedla Alto de Cebreiro (1300 m.n.m.). Cestou na parkovišti v jedné ze zatáček obědváme. Stoupání není nijak prudké, točí se dvojky, tu a tam se chytla trojka. Po překročení těchto kopců již cítíme blízkost Santiaga. Všude jsou na něj cedule, vzdáleno je už jen desítky kilometrů. Je večer a my chceme dojet co nejblíže k němu, zakempovat a připravit se na jeho zítřejší dobytí. Utábořili jsme se v kempu San Marco, deset kilometrů od Santiaga. Vyloženě nás zklamala zdejší teplota vody ve sprchách, nezbylo než si zahrát na otužilce a zocelit se. Zdá se, že teplota vzduchu oproti předchozím večerům výrazněji klesá. Dnes jsme ujeli 270 km.