Probouzíme se do prozatím nejstudenějšího větrného rána. Fučí a do toho pouhých 12°C. Kdeže je teplé Španělsko! Green chodí v čepici a v šále měníme sandály za pevné botky s ponožkami. Dopoledne se věnujeme fotkám a dalším reportážním poznámkám, Martin preventivně reviduje předstih, ale nejdůležitější úkon provádí kluci na Lopezovi. Cestou se bohužel projevilo, že sbíhavost tohoto stroje je mimo normu a teprve expedičně naložený a souvisle provozovaný hadrák ukázal, jak rychle může mizet vnější část vzorku. Přeštelovali jsme to a zašachovali s pneumatikami, aby měl Lopez na zbytek cesty vzorek a budeme to sledovat dále, co upravená sbíhavost udělá.
Až po obědě jsme se dostali ven z kempu a pozvolna vyjeli do deset kilometrů vzdáleného centra Santiaga de Compostela. Na hlavní náměstí je zakázán vjezd, museli jsme zaparkovat na centrálním parkovišti a ke katedrále svatého Jakuba jít po svých. Na náměstí bylo velice rušno, vzhledem k probíhajícím volbám, tu opět byli demonstranti se stany. Kléma si vystál frontu na nejdůležitější razítko, se kterým zároveň obdržel glejt poutníka, ve kterém v zásadě stojí, že jsou mu odpuštěny všechny hříchy. Když byl tázán, jak se na poutní cestě dopravoval, lakonicky odpověděl: „by velo“ …
Martin se pokusil s policií vyjednat rychlý průjezd s Velorexy po náměstí, ale nebylo nám to umožněno. Na náměstí jsme se samozřejmě vyfotili a také prošli uličky v centru a chvíli věnovali napsání a poslání pohledů. Jednu z čumkaret jsme společně adresovali panu Mojmíru Stránskému do České Třebové. Jak jsme trefně konstatovali, otevřených dopisů bylo napsáno mnoho, my jsme vyvinuli první „otevřený pohled“, který níže zveřejňujeme.
Vrátili jsme se k Velorexům a vyrazili vpřed z města ven. Zastavili jsme u Mc Donald´s a odeslali další reportáž z naší cesty. Zároveň jsme pojedli nějaký ten hamburger v rámci pozdního oběda. Další program spočíval v nákupu v supermarketu. Nakoupili jsme dobře, ale co nás nejvíce překvapilo, byla cena za parkování – 1,50 euro za tu půlhodinu bylo docela dost, no nic…
Santiago máme v zádech a teď frčíme na „konec světa“. Mys „Konec Světa“ se španělsky jmenuje Cabo de Finisterre, na některých mapách jmenovaný zkráceně Cabo de Fisterra. Je to nejzazší nejzápadnější cíp Španělska, s majákem a jedním parkovištěm. Je vzdálen ze Santiaga cirka 90 km, ale Atlantický oceán se objevil už o chvíli dříve. Fotíme se a odoláváme silnému vichru, holt od moře fouká. Je večer a my se rozhodli, že tu budeme spát. Je tu příhodné místo s trávou, s výhledem na otevřené moře i na maják na mysu. Jsou tu už čtyři karavany, jejichž posádky na nás nevěřícně koukají.
Vybalili jsme stany a Jirka vytáhl z Lopezova čumáku pro tuto příležitost speciálně zakoupenou lahev černohorského Montenegra, připravenou na přípitek na Konec světa. Obyvatelé holandského karavanu se k nám přidružili a Montenegro dostali také. Nejvíce si přihnula jejich cca devadesátiletá babička. Koukáme na moře, na blikající maják a debatujeme o dalším průběhu cesty.
Rozhodli jsme se do prázdné láhve od Montenegra zítra umístit vzkaz pro kolegu velorexáře Glenna Bukace z Chicaga a lahev vhodit do Atlantiku. Usínáme za větrné teplé noci plné hvězd. Dnes jsme ujeli podprůměrných 103 km.