Třetího dne naší cesty , 21.7.2009, vstáváme do slunečného dne. Balíme a jedeme do města. Jajce bývaly ve 14. století hlavním městem Bosenského království. Před válkou zde žilo 11000 obyvatel rovnoměrně Srbů, Bosňáků a Chorvatů. Dnes zde o Srba nezavadíte a většina Muslimů navždy odpočívá v okolních kopcích. Náhrobky z bílého mramoru žalují dodaleka. Parkujeme na hlavní třídě a jdeme se podívat na zdejší vodopády, které jsou přímo v centru. Prolézáme betonový skelet monumentální stavby z dob socialismu, která zde byla budována přímo u vodopádů jako připomínka na zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie v roce 1943, které se zúčastnil budoucí prezident Josip Broz Tito. Zde byly položeny základy budoucího federálního státu. Po ochozu u skály se dostáváme k vodopádům. Ty tvoří řeka Pliva, překonává značný výškový rozdíl aby se vzápětí vlila do mohutnějšího Vrbasu. Projíždíme centrem města a parkujeme za autobusovým nádražím u benzinové pumpy. Snídáme citronový tonik a kocháme se padající vodou. Začíná být ale pořádné horko a proto raději jedeme dál. Opět se napojujeme na hlavní silnici a podél řeky Vrbas pokračujeme směrem na jih. Přes Vinac se dostáváme do města Donji Vakuf. Cesta rychle ubíhá a tak jsme za chvíli v Bugojnu. Město má třicet tisíc obyvatel, většinou bosenských muslimů. Dříve bývalo Bugojno významným centrem bosenského průmyslu. To však dnes již neplatí. Během války bylo vše zničeno. Po pravé straně míjíme trosky velkoobchodu a spedice. Před ním bývala Holandská základna mírových sil. V centru odbočujeme doleva na Mostar a jedeme hustě osídlenou krajinou přes Gorni Vakuf. Za městem začíná silnice stoupat. Projíždíme bránou a projíždíme táhlé zatáčky k průsmyku Makljen. Konečně jsme nahoře a stavíme. Průsmyk vede ve výšce 1123 m.n.m. Z průsmyku je úchvatný pohled na údolí s městem Prozor a vpravo na Ramske jezero. Na Makljenu jsou trosky památníku jugoslávských partyzánů. O pár desítek metrů níže potkáváme Čechy na dvou Hondách Gold Wing. Sjíždíme pak do údolí do města Prozor. Zde z hlavní silice odbočujeme doprava a po deseti kilometrech zastavujeme u Ramského jezera. Užíváme si nedotčenou přírodu. Je tu moc pěkně. Ale musíme jet dál a tak stejnou cestou zpět do Prozoru a zpátky na hlavní. Po patnácti kilometrech se před námi otevírá Jablaničko jezero. Jedeme po jeho pravém břehu. Volné úseky se střídají s krátkými tunely. Jablaničko jezero se sice jmenuje jezero, ale ve skutečnosti jde o přehradní nádrž. Míjíme hráz pod níž protéká řeka Neretva. Ta nás přivádí do města Jablanice. Podél přehrady je možno dále pokračovat do Sarajeva, my ale směřujeme do Mostaru. Řeka Neretva, která má stále stejnou zelenkavou barvu, jako před jednatřiceti lety nás vede spolehlivě. Silnice je široká a tak tahám za plyn. Kaňon, kterým řeka protéká je široký, ale vrcholy nad řekou dosahují výšky přes tisíc metrů. Když míjíme hydroelektrárnu Brana – Salakovac víme, že Mostar je už nedaleko. Projíždíme předměstím s ruinami průmyslových objektů. Jsme v Mostaru. Před jednatřiceti lety jsme se zde jen zastavili na chvilku prohlédnout si historické centrum.Vzpomínám si na ten orientální kolorit a památky z doby tureckého panství. Na Stari most z 16. století, který se klenul jediným obloukem dvacet metrů nad zelenou hladinou řeky Neretvy. Na most navazovala úzká ulička Kujundžiluk. Všude bylo plno malých krámků s koberci, kůžemi, čajem, kávou a zejména ze zlatými a stříbrnými šperky a kovotepanými předměty z mosazi. Známý byl také zvyk, kdy mladí muži jako zkoušku dospělosti absolvovali skok z mostu do řeky. Ve městě bylo tehdy třicet muslimských minaretů. Odbočuji do centra na bývalou třídu maršála Tita, rovnoběžnou s řekou Neretvou. Parkujeme pod muslimským hřbitovem, naproti obchodu s potřebami pro zvířata. Jsme zvědaví, co nás čeká. Připomeňme si, opět zcela nedávnou historii: Když město opustili Srbové, bosenští Chorvaté ze západní Hercegoviny pod vedením Mate Bobana vyhlásili v létě roku 1992 Chorvatské společenství Herceg-Bosna s Mostarem jako hlavním městem a vytvořili vlastní vojenské síly – Hrvatsko vijeće odbrane. Jejich cílem bylo připojení k Chorvatsku. Ze dne na den se z někdejších spojenců proti Srbům staly protivníci. Boje mezi bosenskými Chorvaty a Muslimy v Mostaru se naplno rozpoutaly na jaře roku 1993. Muslimské území se rozkládalo z převážné části na pravém břehu řeky Neretvy. Levý břeh ovládali Chorvaté. V průběhu války bylo v Mostaru zničeno sedm mostů, které spojovaly oba břehy. V listopadu roku 1993 se zřítila pod palbou tanku T 55 bosenských Chorvatů i chlouba muslimů - Stari most. Ironií osudu je, že velitelem toho „úspěšného téčka“ byl chorvatský učitel historie.
V Mostaru byly zničeny nebo poškozeny prakticky všechny historické památky, a to nejen muslimské, ale i katolické a pravoslavné. Mešitu Karadjoz-begova džamija bombardovala napřed jugoslávská armáda a další úder jí pak zasadili i chorvatští nacionalisté. Katolický kostel sv. Petra a Pavla byl v roce 1992 zcela zničen jugoslávskou armádou a o pár měsíců později se stal terčem útoku chorvatských nacionalistů i pravoslavný kostel.
Historické památky v samém centru, včetně Starého mostu, obou věží Helebinovky a Hercegušky, uličky Kujundžiluk , mešity paši Koski Mehmeda a další turisticky atraktivní stavby byly obnoveny. Po válečných zkušenostech však byly katolické památky a stavby patřičně zodolněny. Například kostel sv. Petra a Pavla je z betonu kvality našich pohraničních pevností. O tom, že by v době budoucího konfliktu měl i jiné nežli čistě duchovní funkce není nutné jakkoli pochybovat.
Muslimské obchodníky a řemeslníky bys však dnes v Kujundžiluku hledal marně. I sortiment nabízeného zboží je zcela jiný. Pohledy, šátky, upomínkové cetky a tužky z mosazných nábojnic. Jen poblíž mostu obchod s publikacemi o zkáze a obnově města. Prodavači také nejsou muslimové, ale Chorvati. Je pěkné horko a tak se vracíme kolem trosek Národní banky SFRJ k motorce. Měli jsme v úmyslu odjet za město do kempu, ale je tady tak pěkně, že se rozhodujeme zůstat. V hotelu v centru města by však noc vyšla na 40 euro na osobu a motorku bych musel nechat na chodníku. Kupujeme si pití a klábosíme s domorodcem na kole, který zná Československo a hlavně všechny naše reprezentanty v cyklistice. Máme v plánu najít nějaký nocleh na druhé straně řeky. Jedeme po třídě maršála Tita a pak kolem hotelu Bristol přes Carinski most. Na světelné křižovatce u místního gymnázia nás dojíždí chlap na skůtru. Dobar dan, čuvate sobe ? Ano hledáme. Vozite mene. Držím se skůtru. Projíždíme Chorvatskou částí města kolem vypálené osmipatrové budovy Mostarské televize. Objíždíme park a přes náměstí u rektorátu místní univerzity a Kulturního domu se dostáváme do klidné vilové čtvrti. Zde před dalším rozstříleným domem odbočujeme doprava. Konečně parkujeme na soukromém pozemku před penzionem. Čistý dvoulůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením celkem za 30 Euro a pět navrch za dvě snídaně. Platit stačí až ráno. Sedím před domem s majitelem penzionu a skůtristou v jedné osobě. Vypadá jako muslim, ale je to Chorvat. Za války odešel za prací do Švýcarska. Za vydělané peníze postavil penzion. S rodinou bydlí za městem. Vzpomínáme na bývalou Jugoslávii a turisty z Československa. Večer vyrážíme do centra. Není to daleko. Nejprve kolem obydlených paneláků, jejichž fasády nesou stopy po ostřelování. Pak kolem nového kostela sv. Petra a Pavla. Užíváme si atmosféru nočního Mostaru. Nakonec plním slib ze včerejšího dne a jdeme se najíst do restaurace poblíž mostu Kriva Cuprija, což je taková zmenšenina Starého mostu. Na kopci nad městem je osvětlen obrovský betonový katolický kříž. Ukazuje zcela jasně, kdo nejvíce získal občanskou válkou. Vracíme se pozdě v noci. Dnes jsme ujeli jen dvě stě kilometrů, ale bylo na co koukat.