Před čtyřmi lety jsem dostal stavebnici Velorexu v měřítku 1/43 od brněnské firmy Gamamodel. Vzhledem k tomu, že šlo o odlévaný model z resinu, s kterým je mnohem více práce než s čistou stříkanou stavebnicí, odložil jsem jej na lepší časy. Lepší časy pochopitelně se zhoršujícím se zrakem nastat nikdy nemohly, ale výzva Ivo Fajmana přivézt na Filmfest do Blanska co nejvíce modelů Velorexů mě vyburcovala ze zimního spánku a stavebnici jsem vytáhl na denní světlo.
Krabička z kartonu strukturou připomínající předválečná letadla Messerschmit obsahuje schematický návod s ofocenými kresbami Velorexu převzatými z časopisu ABC a doporučené schéma barevnosti. Zaujala mne především věta , že fantazii se meze nekladou. Myslím si, že v případě stavebnice za více než třista korun si výrobce mohl dát práci zjistit varianty originálního zbarvení.
Stavebnice se skládá z bezmála dvaceti dílů, které je třeba pečlivě očistit od otřepů a nálitků. Jako většina výrobců modelů Velorexů i tato stavebnice má notoricky známé a stále se opakující chyby. Jako základ stavebnice totiž každému poslouží především kresby z časopisu ABC. Nikoho, kdo Velorex nezná proto nenapadne otázka, že koly s blatníky je třeba otáčet a tak podlaha je v těchto místech zúžená, ale při zběžném laickém pohledu to vidět není. Boční okénka a dveře mají chybný tvar. Chybné je též umístění víčka palivové nádrže a radius předních paprsků – čumák tak vychází příliš zkosený. Zadní okno má také chybný tvar. Je však třeba říci, že tvary Velorexu jsou samy o sobě dost složité a není proto jednoduché vyrobit přesný model.
Abych eliminoval alespoň některé chyby, odbrousil jsem celé rámečky bočních oken a horní rám dveří zarovnal do plynulého oblouku. Do interieru jsem doplnil ovládací páky na podlahu, přístrojovou desku jsem obrousil a opatřil novými ovadači a rychloměrem. Přední spodní část bylo třeba zatmelit, aby se zakryla ošklivá rýha, která měla zřejmě představovat přechod mezi přední zástěrou a podlahou, ovšem bylo to na úplně jiném místě, protože přední zástěra zasahuje až hluboko pod stroj samotný. Nejproblematičtější bylo samotné zasklení, protože nebylo jednoduché vystřihnout přesný tvar oken Doplnil jsem stěrač z drátků a nově jsem vyrobil zrcátko, protože to ze stavebnice se podobá spíše plácačce výpravčího na nádraží. Také bylo třeba doplnit spojovací tyč řízení a bowdeny předních brzd. Kola se slepují ze dvou polovin, které se po celé své vnitřní ploše zbrousí a zůstane tak pěkný výplet kola. Připouštím, že by bylo lepší výplet odstranit a celá kola přeplést z jemných drátků. K přesnému usazení kol na naznačené osy je vhodné do brzdových bubnů navrtat dírky. Zadní okno, stejně tak jako víčko nádrže jsem také ponechal, na opravy jsem již nenašel sílu a hlavně čas. Setkání v Blansku se rychle blížilo.
Konečnou fází bylo barvení. Rozhodl jsem se pro stroj vyrobený kolem roku 1970 tak, jak byl připraven k expecici v Solnici ( Viz pořad Život na kolečkách ) tedy světlý potah a světle šedá střechovice, rám a blatníky čokoládová hnědá. Barvy jsem namíchal z odstínů Revel a Humbrol a natíral jsem štětcem. Na závěr následovalo přeleštění a trocha patiny olejovými barvami. ( V případě světle hnědé koženky nesmíme zapomenout, že nejde o klasický okr. Potah má výrazný nádech do růžova) Nakonec jsem ještě ze zbytku zrcadlové samolepky BBurago vyrazil raznicí na dírky do pásků skla reflektorů a stejným způsobem z kelímku od jogurtu poklice předních kol. Hotový model mezi mými ostatními dost vyniká byť nikoli velikostí. V Blansku byl nedílnou součástí modelářské kolony. Ze stavebnice je tak možno po mírných úpravách postavit stroj, který ten skutečný připomíná velice dobře.