Neděle 31.července bude slunný den, ač jsme vstávali do mlhavého oparu. Vaříme si dobrou snídani, nakládáme stroje a chystáme se na výjezd. V Haimingu nás chvíli zdržel průvod nějakých místních lidových kapel v krojích, bylo to doopravdy echt tyrolské. Projíždíme Imstem, Landeckem, dále v Pfundsu doplňujeme pohonné hmoty. Silnice začíná zvolna stoupat do Nauders, což je výchozí bod stoupání do hraničního sedla Reschenpass (1504m.n.m.). Je poledne a nás vítá Itálie nádhernou vodní plochou Lago di Reschia. Sjeli jsme trochu do údolí a příhodném plácku se stínem jsme lehce poobědvali. Vaření necháváme na večer, všichni cítíme, že dnes nás ještě čeká perné odpoledne.
Ve Spondigně zahýbáme vpravo a jdeme na to. Máme před sebou výstup na Passo dello Stelvio do nadmořské výšky 2760 metrů. Stoupání začíná už ve vesnici Gomagoi, následně v Trafoi už máme i serpentýny. První jel Michal a Honza s mechanikami, dozadu hydrauliky Vašek a Ivan, Fanouš jede poslední, protože ve dvou pojede nejpomaleji. Počasí je báječné, stoupáme vzhůru, začíná být jedno jestli taková převodovka nebo maková, jedeme za jedna. Tu a tam se ve vysílačkách ozývají nejrůznější informace, ale také klení. Vozidla jedoucí shora totiž musí pochopit, že Velorex potřebuje celou šířku vracečky k tomu, aby se vytočil a zároveň, že při tom nesmí zastavit. Tu a tam to bylo těsné, tu a tam to bylo na hraně dopomoci přes spojku, ale v zásadě jsme měli docela štěstí, až na Honzu. Tři zatáčky před vrcholem ho zazdilo auto a musel zastavit. Rozjezd s mechanikou bez dopomoci je nemožný. Naštěstí pomohl hydraulický Ivan Hlučan, který zastavil o kus dál na relativně rovnějším prostoru a šel zatlačit, aby se Honza rozjel. Nahoře je nádherně, po cca hodince stoupání jsme tu všichni. Zajeli jsme jako vždy až k Panorama restaurantu úplně nahoru. Jsou tu davy motorkářů, kteří si se zájmem prohlížejí naše stroje a jenom kroutí hlavami.
Po chvíli focení kochání a malém občerstvení jsme zahájili klesání. Musíme stavět chladit brzdy, docela se hřejí. Fotíme a kocháme se. Ještě nejsou ani tři hodiny a my už jsme v Bormiu. Nabrali jsme směr St.Caterina a údolím Val Furva začínáme stoupat do nám zcela neznámého sedla Passo di Gavia (2621 m.n.m.). Stoupání do něj je podstatně příjemnější než na Stelvio, protože tu takřka není provoz a přírodní scenérie jsou svým způsobem hezčí než na Stelviu. Nahoře potkáváme čtyři mladé motorkáře z Hradce Králové, domovského to města výrobního družstva Velorex, které tam léta sídlilo na adrese Gorkého 205. Jsou u vytržení, fotí se s námi a odjíždějí poté, co jsme se jim vysmáli, když jsme zjistili, že si sem motorky přivezli na vozíku a jezdí tu jen nějaké okruhy…
Klesání z Passo di Gavia je nepříjemné v tom, že je prudké a silnice je chvílemi velmi úzká, s bídou na jedno auto. Kdyby tu byl provoz jako na Stelviu a my bychom měli jet nahoru z této strany, mohli bychom mít dost potíže. Dolů to jde, „jen“ chladíme brzdy. Začíná se připozdívat, přemýšlíme o spaní, ale nenacházíme zatím vhodné místo. Nedá se nic dělat, dnes si vyjedeme ještě čtvrté sedlo - Passo del Tonale (1883 m.n.m.) . Teplé počasí s mírným provozem umožňuje v klidu pokračovat dále, ve městě Dimaro tankujeme. Máme za sebou několik marných pokusů najít kousek místa na spaní - vše je soukromé, nebo tam přímo spaní zakazují cedule. Nakonec jsme u Dimara skončili ve vodáckém kempu u řeky Noce. Vaříme, popíjíme plechovkové pivko různých značek, které se nacházejí v každém z velorexích čumáčků. Den hodnotíme jako velice výživný, vzhůru dolů jsme dnes nahópali až neskutečných 256 kilometrů.