Jak jsme jeli k sousedům…
Nedávno se mi vylíhla myšlenka, že bychom mohli s Monikou jet o dnech volna 5-6.června 2011 k našim jižním sousedům – k rakouským jezerům. Odjezd sólo byl v pondělí 4.7. v 17h. z Českých Budějovic, směr Kaplice a Vyšší brod, v rakousku směr Haslach, původně jsme Linz vidět nechtěli, ale páč vedlesedící GPS-ka mne navedla chybně doleva, vlastně já jsem blbě odbočil, tak už jsem do toho Lince dojet musel :o) V Linci jsme se podívali (taky nechtěně) do obytné části, a mohli tak porovnat životní úroveň kapitalisty utiskované dělnické třídy (není špatná). Ale jinak nebyl důvod ke spěchu, chyby byly korigovány, pokračovali jsme dále na Aslach, přes Dunaj (zde hadráček poprvně spatřil modrý Dunaj, který byl ovšem kalně šedý..), Svatou Agátu (tady jsme si vychutnali pěkný dokopec, na dvojku a pěkně pod plynem, což ocenili hlavně za námi jedoucí rakouští občané), a dále do cíle denní etapy, kterým byl Neukirchen am Walde, kde jsme byli očekáváni sestřenicí a jejím rakouským manželem, a kde jsme po obě noci v komfortu přespali. Po pohoštění, ochutnání výborného kvasnicového piva a příjemné diskuzi jsme kolem jedné uléhali pod peřiny. Najeto 175 km.
Ráno při snídani nad mapou sestřenice povídá, kam že to vlastně chceme jet, říkám k jezerům, tak vykulila oči, spráskla ruce a kdy prý se chceme vracet, že jen autem tam jede dvěapůl hodiny.. nicméně nás ještě navedla na pěkná místa, poradila kudy a jak jet, a po deváté jsme vyrazili na jih směr Gmünden, vedle jezera Traunsee. Cesta ubíhala v poklidu, zanedlouho se vylouply obrysy hor, a po jedenácté jsme už začali objíždět jezero. Pár zastávek na focení, a už vjíždíme do Traunkirchenu, což je malé staré upravené velmi sympatické městečko na břehu jezera. Prohlížíme a fotíme město, hory, jezero, hory, kotviště, hory, korzo, hory, labutě a jejich mimiňáka, hory a také loudící kachny, český chleba jim všem moc chutnal !
Po krátké prohlídce kotviště a odbití pravého poledne opouštíme městečko a vjíždíme do prvního tunelu, není to až tak příjemný pocit, přeci jen je tam manipulační prostor v případě poruchy omezený, tak jsem vždy rád , když už vidím světlo na konci tunelu. Zajímavé je, jak jsou tunely stavěny dokulata a my jsme jeli beze střechy, tak řev generovaný motorem se sráží přesně v prostoru hlav pasažérů, a jest mnohonásobně zesílen. Za tunelem pokračujeme na Bad Ischel, a tam se stáčíme doleva na Hallstatt , Dachstein a jezero Hallstätter see. Hallstatt je taktéž malebné městečko, je cílem mnohých turistických výprav, a je příjemné, že doprava je tam svedena mimo město ve dvou samostatných tubusech – tunelech, poměrně dlouhých, a i členitých. Bohužel nám počasí moc nepřálo, za Hallstattem jsme si na trávníku u jezera s vyhlídkou na město vařili kávu, a najednou po hladině - jakoby někdo sezhora kropil hadicí - přišel slejvák, tak jsme kávu museli dopíjet v útulném hadráku. Docela jsem litoval, že je zima a prší, protože ta průzračná voda v jezerech sama vybízela ke koupání a svlažení.. tak halt příště. Pak jsme dojeli dál do městečka Obertraun pod Dachsteinem, kde jsme se otočili nazpět, hlavně z toho titulu, že dál byla cesta skrz kopce a je tam deklarované stoupání 26%, a nechtěl jsem pokoušet co hadrák vyjede, už tak dostal zabrat v těch nahodilých 12-16% stoupácích po celou dobu výletu. Při zpáteční cestě do Bad Ischlu u odtoku vody z jezera a vlévání se do řeky Traun jsme si dali v hospůdce kávu, přečkali slušnou průtrž mračen a jeli dál na Wolfgangsee. Zajímavé je, že každé to jezero má jiný odstín barvy vody, od modravé k zelenkavé, jestli je to sluníčkem, podložím nebo chemickým složením, nevím, ale je to krásné. Za Wolfgangsee jsme projeli kolem malinkatého jezera Krotensee, umístěného v kopcích a mezi lesy, a na sjezdu k Mondsee nás chytil další slejvák, ale ukázkový, v podstatě vodní smršť. Chytlo nás to 200m před vjezdem do tunelu, tak hupky šupky honem se schovat, a v tunelu pomalou jízdou na druhý konec – zajímavá zkušenost, tunel byl přes kilometr dlouhý, a jak je tam zima, tak se vychladilo sklo i zrcátka, a na výjezdu sice už jen mrholilo, ale jak byla vysoká vzdušná vlhkost a skla studená, v tu ránu bylo vše orosené a neprůhledné ! Bacha na to!
Kolem Mondsee jsme projeli k Attersee, a už jsme pomalu směřovali k nocovišti, ještě jsme se kochali cestou cca 20km kolem jezera, už nám pak nepršelo, a lehce před devátou jsme strkali hadráka do stodoly a popřáli mu dobrou… Denní příděl byl 320km.
Ráno bylo na pohodu, posnídali jsme, něco jsme příbuzným pomohli udělat s elektrikou, a před odjezdem jsem svezl manžela sestřenice, pro kterého to byly druhé vánoce… povídá – kolik jedeš? šedesát, řikám.. a on se chytl za hlavu, a že myslel , majngot, že jedeme tak stodvacet.. a moc se mu hadrák líbil, nazval to „igelitovým autem“.
Cestou k domovu jsme se ještě zastavili v Kopfing im Innkreis na pěkné atrakci – „Cesta v korunách stromů“, kde je vystavěna dřevěná stezka nad korunami stromů a vysoká rozhledna s velmi pěkným rozhledem po kraji. Na informačních tabulích je popsána flóra i fauna, a pro děti i dospělé je tam mnoho příležitostí k vyblbnutí.
No a po svačince a lehkém podřímnutí byl čas k návratu domů, v 16 hodin jsme nabrali severovýchodní kurz, přejeli Dunaj a zamávali mu z mostu, a po šesté hodině jsme překročili hranici mezi Guglwaldem a Přední Výtoní a hurá do Vyššího Brodu do cukrárny na nějakou sladkost. Povídám Monče – teď už jsme skoro doma, už se nemůže nic stát. Prd, velebnosti, kousek před Velešínem aůmmmmm a jedu jen na jeden válec – závada byla odhalena rychle, odklepal se drátek od kondenzátoru od levého válce. Obvykle jich vozím pět i šest s sebou, tak výměna konďouru byla dílem okamžení, a po pár minutách jsme opět svištěli na České Budějovice. Dva kilometry před Budějovicemi nás chytl poslední deštík, leč byl mírný, a než jsme dojeli do garáže , tak jsme oschli. Najeto 180 km.
Co říci závěrem – hadráček šlapal jak švýcarské hodinky, najel necelých 700km, fascinovalo nás tam prostředí, slušnost, pořádek (za celou cestu jsem tam zaregistroval jen jednu odhozenou PET lahev ve škarpě…), převážná disciplinovanost tamních řidičů, kdy určitě museli tiše úpět, vlekouce se za tříkolovou prskající smradlavou strojovnou… a pak v neposlední řadě - odměnou nám byly rozesmáté a udivené tváře lidí, od dětí po babičky a stařečky , kteří si určitě mysleli, že ufoni už jsou tady!
Zapsal dne 7.7.2011 Jirka