autor: 10. 12. 2004přečteno: 13124 xfoto: 0známka: 1 |
Již od raného dětství jsem toužil vlastnit automobil. Přes strastiplný vývoj od
dřevěných kár přes motokáry jsem se dopracoval až k řidičskému průkazu. Ještě
dřív, než jsem tento řídičský průkaz získal, jsem byl rozhodnut, že se stanu majitelem
Velorexu. Měli ho totiž u nás v ulici na rohu "U železbáby"(místní železářství)
a parkovali s ním ve staré kůlně.
Velorex - to je stroj. To je víc než dopravní prostředek - to je vlastně maskovaná
zbraň. Je to důmyslné a rafinované, mnohaúčelové zařízení. A i když jsem Velorex
miloval již dříve, než jsem ho zakoupil, můj vztah se k němu za tu dobu, co jsem
je měl (neboť jsem měl Velorexy dva), prohloubil...
Jak jsem říkal, Velorex jsem miloval. I když byl velký problém se do Velorexu
nasoukat a složit, poté ho nastartovat, na tvrdém pérování si nechat vymlátit
kosti, nakonec při sešlápnutí brzdy zjistit, že vůz buďto vůbec nebrzdí anebo
brzdí tím způsobem, že zahne, sjede kam chce - pak nevím nevím, jak bych se na
něj díval. A to ještě nemluvím o záludnostech údržby. Nejpalčivější otázkou je
snad to, že je nutné každých 500 kilometrů utahovat řetěz, který pohání zadní
kolo. To znamená operaci: celý se převléci do montérek, lehnout si na zem a pořádně
se zpotit.
Ovšem, když ten Velorex tak miluji, tak musím taky znát jeho dobré stránky. Je
mnoho takových věcí neznalých lidí, kteří se posmívají Velorexu kvůli jeho hadrovému
kabátu z pogumované plachtoviny. Ale nedejte se mýlit. To, co je pod tím, je lepší
než karosérie nějakého auta. Je to kostra z tenkostěnných, ohýbaných trubek, která
je hlavně na špici stroje spojená do takového uzle, že vytváří vskutku dokonalou
pancéřovou pěst. Potkal jsem se jednou v pojišťovně s kolegou - velorexářem, který
tam byl přihlásit svou škodu a vyprável mi, jak se mu to talo. Jel v koloně, když
tu náhle před ním prudce zabrzdilo embéčko, což ovšem nemělo dělat, protože za
ním byl Velorex. Tomu brzdy samozřejmě pořádně nezabrzdí a taky do něj zezadu
narazil. Škoda na Velorexu byla 50 korun za ohnutou rouru a za šití 10 cm dlouhého
tržného šrámu na slušivém oblečku. Škoda na škodovce činila 5000 Kčs. Proto, potkáte-li
na ulici Velorex, nepodceňujte ho.
Velorex může být využit pro mnohé účely. Jest to příhodný prostředek pro milostné
sbližování pro bojácné chlapce. Jste-li bojácným chlapcem, který má trému před
slečnou, cílem svých přírodních tužeb, opatřte si Velorex. Když už čerpáte náměty
pro filozofické rozmluvy nad číší vína, či nad šálkem kávy a máte nohy plné mozolů
a puchýřů od prochozených kilometrů po petřínské stráni, pozvěte slečnu či mladou
paní na projížďku. Velorex je totiž pro dva, ale pro dva takřka v intimním spojení.
Chcete-li zařadit rychlost, nezbývá vám než dáti ruku mezi rozkošná kolínka vaší
spolujezdkyně, abyste se dostal na šaltpáku. A samozřejmě, řadit se musí často.
Taková projížďka po pražských kočičích hlavách je důkladnou vibrační kůrou. Kdykoliv
otáčíte volantem, musíte se dotýkat loktem něžného poprsí vaší spolujezdkyně,
a po několikakilometrové jízdě, když dámu konečně ze svého stroje vyprostíte,
nebude jí už vůbec vadit, ba ani si nevšimne, že se jí nějakým způsobem intimně
dotýkáte, či že jí třeba pomáháte z jejího přebytečného oblečení, neboť celková
tělesná paralýza je po první cestě Velorexem tak dokonalá, že vaše oběť necítí
vůbec nic. V krajním případě se ovšem Velorex dá používat pro osobní přepravu,
což je ovšem skutečně situace mezní a používá se pouze do míst, kam nejezdí ani
tramvaj a autobus, taxík či vlak a kam se nedá dojít pěšky.
Můj první Velorex, se kterým mi bylo souzeno prožít mnohé zajímavé, jsem na
základě inzerátu poprvé zahlédl stát na kopečku u Jiřího náměstí v Praze na
Vihohradech. Podobal se botičce s žraločí tlamou. Přední kapota byla odtržená
od svých knoflíčků na obvodním rámu a vytvářela krásnou tlamu, ve které byly
vidět obrovské zuby stvořené z rour kostry. Ve střeše měl Velorex taky velikou
díru. Prý nějaký opilec v ulici se bavil tím, že přebíhal auta a taky se pokusil
přeběhnout tento Velorex. Zapadl do něj nohou až po pás. Nicméně, stroj byl
pro mě přijatelné cenové skupiny.
Pokud je mi známo, za dobu, co se vyráběly Velorexy, existovaly postupně ve
třech typech. První byl s motorem 175 kubíků, druhý o 250 kubících a třetí,
který ve srovnání se dvěma předešlými byl takový superVelorex, měl motor o 350-ti
kubících. Vzniklo i několik kusů, které měly motory 500 kubíků, ale ty nedošly
širšího rozšíření.
Mým prvním Velorexem byl Velorex s motorem 250 kubíků. Byl to docela slušný
velorexový stařeček. Bylo mu přes deset let. A s ním jsem vstoupil na dopravní
kolbiště u nás. Každá jízda u každého vozu začíná startem. I u Velorexu tomu
není jinak, i když tento start je též charakteristický. Hlavně pak u Velorexu
250. Nejprve samozřejmě je nutné si Velorex obléci. Tedy alespoň já jsem ho
vzhledem ke svým rozměrům musel oblékat. Poté samozřejmě zastrčit klíček a teď
přišlo to nejdůležitější, roztočit motor - ale startér žádný. Místo toho tam
byla taková dlouhá železná páka s plastikovou rukojetí jako je u bicyklových
řídítek. Za tu vezmete a mohutně jí musíte trhnout dozadu. Máte-li štěstí, po
několikáté motor naskočí. Máte-li smůlu, udělá se vám po chvíli tenisový loket
anebo motor kopne. A když takový motor 250 kopne, tak to stojí za to. Když se
v takovou chvíli držíte startovací páky, tak v případě, že se držíte lehce,
vám strhne kůži z dlaně a po vícerém opakování takovéto situace vám vytvoří
na dlani mozoly. Když ji držíte pořádně, omlátí vám vaši bledou tvář o volant
či palubní desku. Obé jsem okusil a vyzkoušel. A praxí jsem získal takové mozoly
na pravé ruce, že ještě dnes, po patnácti letech, s nimi prokazuji svůj dobrý
vztah k manuální práci. Vůz jsem zakoupil na Vinohradech a má první cesta směřovala
k Prašné bráně. Tam jsem zaparkoval, ale když jsem se vrátil ke svému novému
zázračnému oři, zjistil jsem, že nejde nastartovat a že nic nechce svítit. Zhrozil
jsem se. Zavolal jsem bývalému majiteli a ten jenom lakonicky poznamenal, že
to je zase vybitá baterka, že to nic a sám pro ni zajel a dobil mi ji. Pak už
Velorex bez problémů několik dní jezdil. Tedy bez problémů. Každou chvíli samozřejmě
něco upadlo nebo se uvolnilo, takže zhruba na takových dvacet-třicet kilometrů
jsem se musel určitě v tom hrabat. Ale hlavní bylo, že jsem všude dojel.
|
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 2, Známka: 1 Známkovat mohou jenom přihlášení uživatelé
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. K tomuto článku nebyly vloženy žádné komentáře. Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|