autor: 21. 12. 2004přečteno: 12422 xfoto: 0známka: 3 |
Za několik dní jsem měl jet něco pracovně vyřídit do Pardubic. I rozhodl jsem
se, že tam pojedu mým novým "vozem". Aby mi po cestě nebylo smutno,
naložil jsem i svou choť, která si při této příležitosti oblékla nové minišatičky.
A vyrazili jsme. Velorex škytal, hrkal a občas i řval, jak se tak natřásal na
silnici a tachometr ukazoval devadesát kilometrů. Ovšem pořád nás předjížděla
spousta aut. Zjistil jsem totiž mnohem později, že montované tachometry do Velorexu,
které původně pocházejí ze škodovek, nejsou nikterak upravovány a tudíž ten tachometr
stále ukazuje v průměru o takových dvacet kilometrů víc, než je skutečná rychlost.
Za necelé tři hodiny jsme v zásadě bez problémů dorazili do Pardubic. Tedy říkám
bez problémů, ale zhruba tak každých dvacet kilometrů jsem musel čistit nebo vyměňovat
svíčku, neboť se na ní dělala pecka. Ale to nic, na to už jsem byl zvyklý. Těsně
před Pardubicemi mi začala klouzat spojka. Ale říkal jsem si, že domů dojedu.
Bez starostí jsme tedy v podvečer vyrazili zpátky doufajíce, že stihneme ještě
Večerníčka. Urazili jsme takových šest kilometrů za Pardubice a spojka už prokluzovala
tak, že při plných otáčkách to nejelo víc než dvacet. Hledal jsem pomoc ve dvoře
místního JZD, kde ve spolupráci s traktoristou jsme došli k nezvratné diagnóze,
že je nutné vyměnit lamely. Jenomže kde je vzít? Bylo půl šesté. Nejbližší prodejna
byla v Pardubicích, zpátky šest kilometrů. Velorexem už bych tam nedojel. Tak
jsem si půjčil velocipéd a vyrazil šíleným tempem zpátky do Pardubic, zatímco
má choť už drkotala zubama. Prodejnu jsem naštěstí našel hned napoprvé podle popisu
a dovnitř jsem vpadl přesně za tři minuty šest, když se už vedoucí hnala ke dveřím,
že je zamkne. Lamely jsem koupil a vyrazil zpátky. Mezitím už byla pěkná tma.
Vypadalo to, že se snad Velorex trochu umoudřil a že by mohl jet dál bez opravy.
Podlehl jsem této mylné chiméře a vyrazil jsem. Jenomže asi tak po dvou kilometrech
spojka s konečnou platností vypověděla službu. Zůstali jsme tam v naprosté tmě,
my dva a náš Velorex. Přitom byla pěkná zima a já neměl baterku a ani pořádné
nářadí. Řekl jsem si, že někoho stopnu a půjčím si baterku. Ale silnice, i když
byla hlavní, jako na potvoru zela naprostou prázdnotou. Široko daleko ani živáčka.
Vtom najednou světla. Vyběhl jsem honem a zvedl jsem umaštěnou ruku od šmíru.
Vůz zpomalil. Třeba nám pomůže. Propánakrále, vždyť jsou to dopraváci! A já tady
s tou svou pojízdnou roztrhanou a vyhřezlou botou, kterou i já bych poslal do
šrotu, kdybych byl inspektor technické kontroly. A tady jsem si na sebe přivolal
auto plné bezpečáků.
"Co si přejete", ptá se ten, co měl na ramenou nejvíce hvězdiček. "Ale
nic", začal jsem koktat. Což samozřejmě jejich zájem ještě více zvýšilo.
Tak jsem si řekl, nedá se nic dělat, musím s pravdou ven. Odpověděl jsem, že nemám
baterku a že bych potřeboval i větší šroubovák, že mi na mém voze odešla spojka
a že potřebuji vyměnit lamely. Příslušníci se škodolibě zachechtali a ptají se:
"Jaký vůz? Žádný silniční dopravy způsobilý dopravní prostředek tady nevidíme".(Říkám
si, no nazdar, chtějí mi sebrat rovnou techničák). "Jo, to myslíte támhleten
uzlíček hadrů a splašených rour? Aha, tak se na to podíváme".
Půjčili mi baterku i velký šroubovák, no a strávili se mnou těch třičtvrtě hodiny
nebo skoro hodinu, co jsem potřeboval. Dělal jsem to poprvé, proto mi to dlouho
trvalo. U Velorexu lamely odcházejí často, tudíž jsem se v této operaci později
tak zdokonalil, že jsem spojkové lamely vyměňoval div že ne za jízdy. Měl jsem
na to takový grif: Abych nemusel vypouštět olej a lépe k tomu mohl, povalil jsem
si vždycky Velorex u silnice na bok, což spoustu řidičů vyděsilo a byl nejeden,
který zastavil a spěchal nás vyprošťovat. Nakonec jsem si tedy oddychl, když příslušníkům
stačilo zdvořilé poděkování za pomoc. Nastartoval jsem, rozsvítil a rozjeli jsme
se. Po kilometru se ale rozzářila červená kontrolka, že nedobíjí dynamo. A skutečně.
Za chvíli začala skomírat světla a dokonce i škytat motor. Zkusil jsem vypnout
světla. Motor se zase rozběhl. Jednou jsem se pokusil ten zkrat najít, ale nepodařilo
se mi to. A tak nám nezbývalo nic jiného, než jet bez světel - za noci, kdy nesvítili
ani hvězdy ani měsíc. Sto kilometrů do Prahy. Z Velorexu je ven špatně vidět i
za bílého dne při krásném počasí. Tak jsme já i má choť Dáša byli přilepeni na
předním skle a pokoušeli se rozeznat alespoň bílou čáru podél okraje silnice.
Světla jsme zapínali jedině, když jsme z dálky viděli přibližující se auto, aby
do nás nevrazilo. Byla-li světla vypnuta, baterka se dobíjela, ale jakmile jsem
je zapnul, varovně se rozsvítilo červené světélko. Byla to noc plná hrůzy, neboť
cesta trvala skoro pět hodin. Jednou proti nám jel obrovský kamion, který měl
naplno rozsvíceno snad osm světel. Mé oči, přivyklé na úplnou tmu, byly náhlou
záplavou světla úplně oslepeny. Začal jsem kličkovat jak můra kolem žárovky. Řidič
kamionu z toho asi byl pěkně vyvedený z míry, neboť raději zastavil a počkal,
až ho objedu.
I když to celou cestu vypadalo dost nepravděpodobné, podařilo se nám nakonec nějakým
způsobem dostat do Prahy - Hrdlořez. Tam s konečnou platností baterie vypověděla
službu a motor se zastavil. Odstrkali jsme Velorex na chodník, došli si na tramvaj
a ve dvě hodiny v noci konečně dorazili domů. Druhý den jsem dobil baterii a Velorex
odvezl. Snažil jsem se tomu nedobíjení přijít na kloub. Ale když nebyla zapnutá
světla, nic se nedělo. Červené světýlko se rozsvítilo teprve, když jsem zapnul
světla. Rozmontoval jsem oba reflektory. Podíval jsem se do spínací skříňky, do
pojistek, do dynama, všude a pořád jsem na to nemohl přijít. Podezřelé sice bylo
to, že mi stále svítily obě vlákna v reflektorech, to znamená dálková světla i
klopená. Ale této skutečnosti jsem nevěnoval patřičnou pozornost. Na nějakou dobu
jsem to vzdal. Dále jsem před večerní jízdou pořádně dobil, anebo večer nejezdil.
To se mi málem jednou nevyplatilo. Byl letní podvečer a pospíchal jsem, abych
dorazil domů, než se úplně setmí. Bylo už ale hodně šero, jenže já jsem musel
jet jako obvykle bez světel. Na jednom místě jsem projel kolem příslušníka a v
zrcátku jsem si všimnul, jak se za mnou otočil, že ještě nemám rozsvícená světla.
Ještě kousek přes Bohdalec a už jsem doma. Jenomže na Bohdalci najednou koukám,
červené světýlko. Zrovna na místě, kde dělají často zátahy. Hrozně jsem se lekl.
Technická kontrola! A tak jsem honem zapnul světla. Jenomže tou dobou stav mé
baterie byl už velice žalostný. Motor zakašlal a Velorex začal škubavě skákat.
To si ovšem na kontrolním stanovišti příslušníci vysvětlili po svém, že se snažím
utéci. Nebyla to totiž technická kontrola, ale zátah na ozbrojeného vraha. A proto
na mě vyběhli a když zjistili, že má vousatá tvář nekoresponduje s tváří zmíněného
vraha, nejevili o mne další zájem.
Po této příhodě jsem se definitivně rozhodl, že s tím musím něco udělat. Šel jsem
na to matematicky. Po různých propočtech jsem dospěl k názoru, že vlastně se jedná
o to, že 45 wattové dynamo není schopno utáhnout dva reflektory a všechny ty další
spotřebiče, kterých je rozhodně více než na motorce. A tak jsem si u Maškové v
Hloubětíně koupil staré dynamo na Trabanta. 220 wattů, to to musí utáhnout. Zapojení
nového dynama ale vyžadovalo dost složitý zásah do konstrukce celé pravé strany
motoru, kterou jsem si za pomoci svého humanitního vzdělání celou zkonstruoval
sám. Teprve mnohem později jsem přišel na to, že zkrat byl způsobován banální
záležitostí, zřejmě způsobenou mým předchůdcem. Při zapojení žárovek se totiž
zkratovaly zdrojové plíšky pro dálková a klopená světla. Kdykoliv se žárovka vyndala,
plíšky se zase rozpojily, takže na první pohled nebylo nic zkratované. Když jsem
ovšem na toto přišel, byl už dávno přidělaný ten nový systém dynama a tak už jsem
se neobtěžoval to předělávat zpátky. |
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 2, Známka: 3 Známkovat mohou jenom přihlášení uživatelé
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. K tomuto článku nebyly vloženy žádné komentáře. Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|