Cesta století (Dalekonosný hadraplán) II - Velorex a já VII | |
autor: 24. 2. 2005přečteno: 25362 xfoto: 0známka: 1 |
Náš Velorex jsme zastihli na parkovišti tak, jak jsme ho tam nechali. Následovalo
jednání s náčelníkem stanice, aby mě pustil do jejich dílny na noc. Podařilo se
mi to až když jsem ho přesvědčil, že se mě nezbaví. Pustil jsme se do kuchání.
Můj doprovod se zatím odebral do blízkého autokempu. Celá ta operace mi trvala
do tří do rána. Když jsem převodovku otevřel, byla to jenom hrstka šrotu a špón.
Praskla totiž jedna ze dvou osiček a to tak, že se kolečka o sebe mlela tak dlouho,
až už nebylo nic k rozemílání. Naštěstí jsem měl s sebou celou jednu náhradní
sadu převodovky. Oprava proběhla bez větších problémů. Byl už jsem taky ostřílený
Velorex-expert, i když jsem nakonec ještě stačil přehodit kontakty na cívkách,
a proto jsem nebyl schopen až do božího rána uvést oba válce v pravidelný chod.
To mi ovšem ráno pomohl odstranit místní mechanik, když přišel do práce. Při opravě
jsem přišel na to, že jsou mírně uvolněné ojnice, a že by brzo potřebovala celá
klikovka vyměnit. Odtud jsme se již bez dalšího zpestření dostali do Prahy. Byla
to jedna z největších odysseí mé automobilistické existence. Zhubnul jsem při
ní o deset kilo za tři neděle. Ale i když bych ji nechtěl znovu absolvovat, dobře
se na ni vzpomíná.
Nějakou dobu po návratu jsem také přišel na to, proč se tomu Velorexu tak sjíždělo
zadní kolo. A tak jsem vyměnil zadní vidlici. Pak Velouš nějakou dobu sekal dobrotu.
V prosinci toho roku mě kamarád pozval na trampské setkání do Roztání za Ještědem.
I když už byla zima, ubezpečen relací "Zákruta", že silniční správa
je letos více než jindy připravena sypat silnice a zajistit bezpečnou dopravu
v zimních měsících, a že snad bude sypat silnice až lidem před dveře, jsem v klidu
onen osudný pátek vyrazil.
Vyrazil jsem i přesto, že přes noc značně padal sníh a celá krajina byla hezky
pocukrovaná. Až k Trutnovu to šlo. Až tam skutečně silniční správa nelhala. Ovšem
jakmile jsem zahnul na libereckou, silnice se změnila rázem v jedno kluziště.
Nikde ani kousek škváry nebo jiného podobného prostředku. Navíc ještě v tom ledu
byly vyjety koleje, což dvoustopým vozidlům alespoň drží směr. Ale já s tím nešťastným
třetím kolem jsem se smýkal na hladkém, kulatém středu. Tu kolo sjíždělo nalevo,
tu napravo. Ujel jsem po té liberecké snad 500 metrů a nebyl jsem schopen ani
po takřka úplné rovině jet dál. Tak jsem si řekl, že se na to musím podívat a
svlékl jsem Velorex. Jenomže jakmile jsem se postavil na cestu, natáhl jsem se
jak dlouhý, tak široký. Takhle se asi nikam nedostanu. Počasí bylo chmurné, ocelové
mraky letěly těsně nad zemí a svištěl ledový vítr. Ale to přece bohdá nebude,
abych tam nedojel! Přece ani Jan Lucemburský z boje neutíkal. Akce potřebovala
změnu taktiky. Stáhl jsem se zpět na turnovskou silnici, zajel až do Turnova k
nejbližšímu železářství. To mělo naštěstí otevřeno, nemělo žádnou inventuru ani
přejímku zboží, jak by se dalo předpokládat. A jak se sluší, zakoupil jsem tam
čtyři takové řetízky, co se používají jako obojek pro veliké psy. K tomu jsem
zakoupil ještě čtyři visací zámky a tyto řetězy jsem omotal kolem zadního kola
a k drátům zamknul visacím zámkem, aby pevně držely. Ha! Vyzrál jsem nad ledem.
Železné řetězy se vesele zakusovaly do ledu a tak jsem mohl vyrazit směrem k Liberci.
Vezl jsem si, jako obvykle, svou choť Dášu. Měl jsem už ale nějakou tu dobu povolený
převodový řetěz. A namáhání zadního kola řetězy vedlo k jeho dalšímu a rychlejšímu
povolování. Po cestě mi několikrát spadl. Ale v té zimě, kdy mi mrzly konečky
prstů kdykoliv jsem ho nasazoval, se mi nechtělo podstoupit onu proceduru s jeho
napínáním. A tak jsem se ubezpečoval, že to vydrží až do toho Roztání.
Nevydrželo. Dojel jsem až do Liberce, naštěstí ke garážím hromadné městské dopravy,
odkud zahýbala cesta přes Ještěd dozadu do Roztání. Tam totiž mi řetěz vypadl
znovu a tentokrát tak, že se vzpříčil na malém ozubeném kolečku. Při té příležitosti
utrhl celý spínací mechanismus spojky i s kusem hliníkových držáků na karteru.
Bylo to neštěstí veliké. Jak to v tom sněhu opravit? Ale jak říkám, naštěstí se
to stalo u těch garáží. A tak jsem se svou vrozenou výmluvností a s pomocí laskavosti
několika řidičů propracoval až k nim do dílny, kde se mi podařilo za půldruhé
hodiny udělat nové úchytky na spínač spojky. Když se nám to stalo, byli jsme již
pět hodin na cestě z Prahy. Měl jsem skutečně dojem, že jsem dojel na konec světa,
že Liberec je na severní točně.
Když jsem opravu skončil, byla už úplná tma. Začal padat nový sníh. Autobusáci
nám říkali, ať dál nejezdím, že prý cesta do Roztání není protažená a že jsou
i přerušené autobusové linky. Já si však říkal:"To by bylo, abych tam nedorazil."
A vyrazili jsme dál. Skutečně - cesta byla zasypaná takovými dvaceti čísly čerstvého
sněhu, ve kterých byly vyjeté dvě hluboké koleje těch několika vozů, které projely
přede mnou. A před námi byly serpentiny. Ty dvě koleje by bývaly šly. Ale zase
to třetí kolo, které se neustále zahrabávalo do závějí uprostřed cesty. Znamenalo
to, do toho kopce se rozjet a vůbec nikde se nezastavit, ani na moment. Nedovolit
ani jednou, aby si motor škytl. To se nám ovšem nepodařilo, neboť v takových zatáčkách
jsme ztráceli tah. A tak se nedalo nic dělat. Má drahá choť, která tehdy ještě
neuměla řídit, musela tlačit. Jenomže, když mě roztlačila, musela v tom hlubokém
sněhu jedoucího Velorexa předběhnout, to ještě o dveře, protože ty dveře se otvírají
dozadu, oběhnout je a za jízdy naskočit dovnitř. I když samozřejmě pro ni, která
je menší a tudíž nemusí Velorex oblékat, ale může do něj nasedat, to nebylo tak
obtížné, jako by to bývalo bylo pro mě. I přesto to byl husarský kousek. Myslím,
že se ten večer hezky proběhla.
Pokud jsme totiž jeli do kopce, takovýto zákrok vyžadoval Velorex zhruba každých
500 metrů. A do toho Roztání to pár kilometrů je.
Na místo určení jsme dojeli jako jedna velká bílá sněhová koule. Trampové, kteří
byli shromážděni v místní tělocvičně, když uslyšeli mohutné burácení našeho motoru,
se i s půllitry v rukou vyřítili ven a s otevřenými ústy sledovali náš triumfální
příjezd. Ovšem z vozu nás museli takřka vynášet. Mou choť kvůli únavě a mě, že
jsem byl zmrzlý do polohy skrčence. Když mě konečně vyndali, museli mi kolena
nahřívat letlampou, abych je mohl narovnat. Pak nás uložili v tělocvičně ke kamnům
a začali nás křísit dobrými dávkami rumu.
Po několika štamprdlích nám už bylo docela dobře. Večerní program byl moc zajímavý,
i když si z něho moc nepamatujeme. Hodně se tam zpívalo, říkalo mnoho vtipů, byly
tam i některé komické scénky, ale my jsme to většinou proklimbali. Jednak díky
cestě, jednak díky léčebné kůře. Ovšem cíle bylo dosaženo, příroda byla přemožena.
Náš REX-VELO byl skutečně oslavován jako velký rek. |
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 3, Známka: 1
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. K tomuto článku nebyly vloženy žádné komentáře. Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|