Po dvouleté pauze jsme s Vlastou o víkendu opět přijeli na Lipnici, abychom se podíleli na pořádání doufejme, že zajímavého, srazu.

Naše putování na sraz začalo v pátek, kdy jsme vyrazili z domova a bláhoví si mysleli, že na pověstné české dálnici D1 bude všechno v pohodě a my dojedeme na sraz co nejdříve. Ze začátku se zdálo, že tomu tak bude, ale pak přišlo vystřízlivění v podobě několikakilometrové kolony. Bohužel nebyl poblíž žádný sjezd, takže jsme si to čekání "vychutnali" a metrovým popojížděním a čmucháním výfukových plynů jsme strávili více jak hodinu.

Po úmorné cestě jsme konečně v půl sedmé dorazili na hrad, kam se už sjížděly první Velorexy. Něco jsme pojedli, popili a protože se spánkem sílí, odebrali jsme se nabírat sil na sobotní soutěž.

Ráno se organizátoři rozjeli na svá soutěžní stanoviště, aby se přichystali na příjezd prvních posádek. Úkoly byly obzvláště vypečené. My jsme se odebrali do Leštiny u Světlé, kde jsme měli dostatečný manévrovací prostor pro naši soutěžní disciplínu, která se nazývala Ponožkárna. Už po našem příjezdu jsme začali budit zájem místních, kteří si cestou na nádraží lámali hlavy, co že to ta Ponožkárna vlastně je a kde se ty ponožky budou prodávat. Místní děti, informované o příjezdu "starých aut", se neustále chodily ptát, kdy že to ta auta vlastně dorazí, kolik jich přijede a hlavičky jim šrotovaly, jestli se mají jít domu naobědvat a nebo počkat, aby jim něco neuteklo. Nakonec se šla místní "školka" přece jen naobědvat. Někdy kolem půl druhé začaly přijíždět první posádky. Úkol spočíval v tom, že spolujezdec měl nandat za jízdy řidiči ponožky. Bylo na uvážení každé posádky, zda použije ponožky své nebo připravené pohotovostní. Nakonec pohotovostní ponožky použily jen dvě posádky. Možná je na místě vyslovit obdiv některým spolujezdcům, že se odvážili vůbec ponožky nandat ;-), protože některé by se daly postavit do rohu a určitě by stály samy :-).

Technika nandavání ponožek byla plně v kompetenci jednotlivců. Některé pokusy byly svým provedením fakt zajímavé... skákání šipky k nohám řidiče, proplétání se okolo řadící páky, vytahování nosu co nejvýš, aby nepřišel do kontaktu s ponožkovým odérem :-). Hlavní je, že byla legrace.

Po návratu na hrad nás čekal slejvák, ale naštěstí jen krátký. Hladová jsem uvítala jeden výborný Kostíkovský kuřecí steak a pak už se Velorex tým Orlík nahrnul do kanceláře a počítaly se výsledky. Před půl jednou ráno už bylo jasné, kdo byl v soutěžích nejúspěšnější.

V neděli se už tradičně začali na nádvoří rojit zvědavci z širokého dalekého okolí, aby okoukli, co je to vlastně na hradě za stroje. A pak přišlo očekávané vyhlašování výsledků, rozlet hadráčků do jejich domovů a garáží, úklid hradu. Organizátoři pak ještě společně poobědvali v Humpolci a rozjeli se domů.

Zase za rok na lipnickém srazu na shledanou :-)!