Kampaň - stop zbytečným renovacím
Autor: Vlasta (vlastimil@vavru.cz) Datum: 20. 4. 2012 Rubrika: Info Celý článek: https://www.velorexy.cz/?loc1=48&article_id=853 |
Ještě na počátku devadesátých let minulého století, nebylo obvyklé, že by někdo Velorex udržoval a provozoval v původním stavu jako historický a jedinečný objekt sběratelského zájmu. Většina majitelů si jej přizpůsobovala k potřebám každodenního provozu ve snaze, přiblížit jej co nejvíce z hlediska uživatelského komfortu osobním automobilům. Nakonec i v solnické opravně mnohdy nabourané a zkorodované rámy Oskarů – nezřídka i těch z první série vyměnili za rám aktuálního modelu. Na prvních srazech Velorexů byla také nejvíce ceněna různá vylepšení a nevratné zásahy, kterými se účastníci setkání chlubili navzájem. Kdo by však tehdy v čerstvých osmnácti s ještě mokrým řidičským oprávněním nechtěl mít místo dýchavičného stroje ostrý sporťák nebo letadlo….
Dnes je situace samozřejmě jiná. Velorex již není jen opovrhovaným „přístrojem“ v němž každý vyznavač starých strojů viděl dříve jen změť trubek a potrhané hadry udržované ve výrobě kuriozně ještě v sedmdesátých letech jen z nouze a nedostatku. Tříkolky se stávají vítaným zpestřením i prestižních veteránských akcí. Pokud nejde o stroje s podivnými malůvkami na plachtách, ale o Velorexy a Oskary ve standardu původní výrobní specifikace bývají všemi obdivovány. Když je pak takový stroj v původním stavu včetně koženky a prošel jen konzervačním zásahem, neujde pozornosti a obdivu i mezi odbornou veřejností. Zaměřme se proto právě na takové stroje, u nichž je renovační zásah nadbytečný a jejich nálezový stav umožňuje jejich další provoz a užívání z pohledu historického vozidla. Nejvíce ceněny jsou pak stroje, u nichž se dochovala původní povrchová úprava – lak i koženka. U takových strojů by byla nevratným negativním zásahem i výměna potahu, když mnohdy stačí citlivá náhrada jednotlivého dílu z jiného stroje či záplata nebo opatrná výměna ok a turniketů. V Technickém kodexu FIVA je historické vozidlo definováno jako "mechanicky poháněné silniční vozidlo, které je minimálně 30 let staré, které je uchováváno a udržováno v historicky věrném stavu, které není užíváno ke každodenní přepravě a které je z těchto důvodů součástí našeho technického a kulturního dědictví." K takovým strojům patří především exponáty dochované jako zcela původní a funkční. Abychom nezůstávali se svými snahami o zachování původnosti osamoceni, citujme s laskavým svolením renomovaného autora novináře a veteránisty Jana Čejchana úryvky z jeho článku v časopisu Motoxpress a z jeho závěrečné práce studia konzervátorství: „Každý se pochopitelně snaží o pořízení co nejatraktivnějšího stroje a někomu se i dnes ještě podaří čirou náhodou objevit unikátní kus. Zejména v tom případě jsou nezbytné alespoň základní vědomosti o správném přístupu k historickým vozidlům, chápaným jako technické památky. Nikdo učený z nebe nespadl a mnoho začátečníků později litovalo některých svých zásahů, kterými sice zkrášlili nebo zpojízdnili svého veterána, přitom jej ale hrubě a nevratně poškodili. „ „Historické vozidlo je autentickým zdrojem informací o úrovni technických možností jeho výrobce a o tvůrčích schopnostech konstruktéra nebo konstrukčního týmu. Promítnutí dopadů dostupných moderních technologií a restaurátorova estetického cítění do výsledku jeho práce nesmí zmíněné původní parametry odsunout do pozadí.“ „Že vlastník předmětu umělecké povahy ( obrazu, sochy ) vědomě nedopustí necitlivý zásah, kterým by objekt umělecké a kulturně – historické hodnoty mohl být ohrožen, je odedávna považováno za samozřejmost. Naproti tomu historické vozidlo, bez přihlédnutí k jeho možné jedinečnosti, k jeho zachovalosti a neoddiskutovatelným znakům původnosti, bývá běžně právě těchto znaků zbaveno zásahem, který lze označit jako renovace. Tedy procesem, po kterém se historické vozidlo jeví jako nové, mnohdy za použití nejmodernějších materiálů a technologií dostupných v době, kdy k renovaci došlo.“ „Nový majitel vozidla zpravidla stojí před rozhodnutím pro komplikovanější zásahy, které by historickému vozidlu pokud možno navrátily jeho původní estetické i funkční vlastnosti. Z čistě laického pohledu se těmito zásahy stane z hromady šrotu divácky přitažlivý objekt. Pokud ale nezodpovědný restaurátor sleduje především posledně jmenovaný cíl, může dojít ke značným škodám na původnosti vozidla. Bohužel právě unikáty v rukou laických restaurátorů často doplatí na unáhlená rozhodnutí pustit se do díla a v první fázi prací bývají někdy odstraněny důležité znaky původnosti.“ Vozidel dochovaných zcela v původním a funkčním stavu bývá poskrovnu. Přitom právě na takových strojích můžeme vidět původní technologie, zpracování a originální rukopis konkrétních lidí, kteří se na výrobě podíleli. Mnohého překvapí například srovnání staré použité koženky s novými replikami. Nejde ale o původní materiál, ale především o způsob zpracování například o počet stehů na jednotlivých dílech, kterých je nepoměrně více na originálu, kdy výrobce repliky ve snaze ušetřit náklady šije „dlouhými stehy“. Nemluvě pak o rozdílných tvarech replikových sedaček, kdy u některých něco chybí a jindy cosi přebývá. Samozřejmě u strojů, které se zachovaly v pouhém torzu a které byly vyráběny ve velkých počtech nikomu nebudou vadit repliky dílů vyráběné u nás, v Turecku nebo Indii a Číně. Bylo by však smutné, kdyby byl originální díl nahrazen replikou jen pro to, že nový díl má líbivou povrchovou úpravu. Mezi veterány patří Velorex k těm nejbezbrannějším a nejzranitelnějším neboť se nejčastěji stává obětí takzvaného „vylepšování“, po kterém má dle přesvědčení kutilů nejen lepší užitné vlastnosti, ale především vzhled odrážející vkus zlepšovatele, který často bývá v příkrém rozporu se zachováním historické původnosti a autentičnosti. Než se pustíte do díla, pečlivě si svůj stroj prohlédněte, srovnejte s historickými prameny a zvažte, zda „obnova do nova“ je tou správnou a jedinou možnou cestou. Velorex club v AČR |