Jmenuji se Libor Hess. Před osmi roky jsem měl nehodu z vlastní pitomosti a od té doby jsem mobilní pouze za pomocí invalidního vozíku. Několik let sleduji jakej jinej dopravní prostředek si pro svou přepravu nejlépe pořídit. Do internetového vyhledávače google jsem zadal invalidní vozidlo nebo vozidlo pro invalidy už si nevzpomínám. Hned jako první se objevil odkaz na stránky velorexy.cz. Začal jsem stránky bedlivě pročítat, abych nasál atmosféru tohoto vozítka. Po zjištění ,že vozítko používaly kdysi invalidé s různým postižením jsem nesměle oslovil několik majitelů velorexů jestli by mě nesvezli či pokud by mi neukázali jak se takové vozidlo na třech kolech řídí. Požádal jsem ochotného pána z Ústí nad Labem, který má vozidlo upravené pro ovládání za pomocí rukou. To je v mém případě nutnost. Jízda byla zprvu dosti nemotorná a neohrabaná. Šlo v podstatě jednou rukou ovládat jak řazení tak brzdy plyn a spojku. Druhý den to bylo o něco lepší. Po jízdě jsem okukoval velorex ze všech stran. Pán mi vysvětlil že je to dost vratké vozidlo, že ta tři kola nejsou nic moc. Netušil jsem do té doby, že se velorex špatně chová v zatáčkách, ale i po rovině má snahu tak nějak plavat. Pán mi sdělil, že se ve velorexu i převrátil a roztrhl si plachtu. Pokud prý uvažuju jezdit i v zimě tak ať na to zapomenu není nic nestabilnějšího na silnici v zimě jak velorex na třech kolech. To byli moje první zážitky s velorexem vůbec.
Aby se předešlo nějakým spekulacím, jelikož jsem vypozoroval určitou napjatou situaci ohledně názorů na kde jakou bezvýznamnou hloupost vyvolávající větší a větší nevoli k určitejm lidem.
Jmenovat a popisovat je tu nebudu všichni se znáte navzájem, jak jsem zde v mnoha článcích vyčetl.
Pánovi jsem vysvětlil co se mi stalo i vám to tu popíšu.
Vidím to jako dnes byl čtvrtek šestadvacátého prosince roku 2002. Toho dne jsem vyjel z Prahy na chalupu kterou mám po rodičích na Vysočině. Vůz Škoda Oktavia byl na zimu připraven, jak by měl asi v rámci možností být alespoň jsem si to do té doby myslel. Cesta na chalupu byla pěkná vymrzlá ale dá se říct i suchá. Zaparkoval jsem auto a s rodinou jsme vylezli brodíc se sněhem k chalupě s myšlenkou užít si vánočních svátků v klidu a pohodě vzdáleni od ruchu velkoměsta. Bohužel poklid této romance byl narušen náhlím onemocněním mého syna Jakuba. Nezbývalo nic jiného než přehodnotit situaci a pokud se to nezlepší vyrazit následující den zpět směr Praha. Přes noc trochu napadlo sněhu, k ránu přimrzlo a přes den se držela teplota pod nulou. Jakub měl stále teploty, tak jsem s manželkou Evou rozhodli k předčasnému odjezdu po obědě domů. Jak se říka za světla se vyrazilo. Po několika kilometrech od chalupy nás dopravní policie odklonila od nějaké nehody a objížďka byla vedena po okrskách. Neujel jsem ani dva kilometry po silnici kde byly vyjeté jen dvě koleje od auta jedoucího přede mnou najednou v levotočivé mírné zatáčce namrznuto lehce poprášeno sněhem, ač se to nezdá zimní pneumatiky nejsou všechno. Při třicetikilometrové rychlosti jsem dostal smyk. Po šesti dnech přesně na prvního ledna mě probudili v Hradecké nemocnici z umělého spánku. Tento den si už budu do konce života pamatovat. Od té doby neslavím vánoce ale pokládám květiny na hrob manželce Evě a synovi Jakubovi.
Proč to tu píšu našel jsem tu spory ohledně pneumatik a zimních srazů. Dosti mě odradilo od pořízení si velorexu už jen to vaše věčné vedení žabomyších válek, které stejně nikam nevedou. Buď jsou to jedni či druzí. Nemáte si co vyčítat! Padly tu názory nejezdit nebo jezdit v zimě. Narazil jsem v článcích co tu píšete že nehod v zimě je hodně. Není se ani čemu divit velorex moc nepasuje třetím kolem do vyjetých kolejí . Pravdou je že ne vždy se poničí jen stroj ale i zbudou oči pro pláč pozůstalým. A jak jinak lépe oslavovat svátky v kruhu rodinném obklopem hroby. Nejde jen o zimu i v letních dnech se stávají nehody i to jsem tu vyčetl a na základě těchto poznatků vznikl i tento článek . Tak zbytečně proč riskovat když to není nutné. Nechci vás odrazovat od kdejakého zimního setkání vždyt můžete upadnou i doma z postele a hned může bejt neštěstí, ale pokud jste takoví milovníci strojů jak si myslím měli by jste vždy uvážit kdy a kam vyrazit. Není to žádné hrdinství plahočit se přes celou republiku, aby jste okolí dokázali, že jste překonali sníh a zimu. Ne vždy musíte mít takové štěstí pohodového návratu. Stroj časem opravíte ale zdraví či život vám nikdo nevrátí,
Přikládám pár fotek co jsem našel na tomto webu jako připomínku toho „tohle se mi přeci nemůže stát vždyť jezdím opatrně“
Nechci být za rouhače, neboť zde popisovaná autonehoda je příliš smutná a těžko se k ní cokoli dodává... Přesto bych řekl, že přes jakékoli tragédie, co se kde staly, lze těžko na vše nalézt univerzální vzorec.
Člověk má dar (nebo prokletí) svobody, která umožňuje každému stanovit svá vlastní měřítka rizik a odhad poměru kladů a záporů vlastního počínání. Nikdy se mimo jiné také nedovíme, co by se stalo, kdyby něco proběhlo jinak. Bylo by to nutně jen lepší? Nevíme. Nenabádám k pasivnímu fatalismu, ale k rozumné a zodpovědné míře posouzení svého konání, kdy to, co je "rozumné a zodpovědné", musí každý rozhodnout sám za sebe. A hledisek je velmi mnoho.