Po událostech sedmnáctého listopadu 1989 začaly velké změny, které se týkaly všech a všeho, ušetřen nebyl ani motorismus. Organizace, které do té doby byly na výsluní zůstaly na odvrácené straně měsíce a naopak ty, které do té doby neexistovaly a nově navazovaly na svou existenci z dob prvé republiky či na krátké nadechnutí roku 1968 se začínaly hřát na slunci. To byl případ SVAZARMU na straně jedné i Československého autoklubu na straně druhé. Jakkoli jsme byli v té době před převratem v ilegalitě, bylo jasné, že pro další existenci příznivců tříkolek je nezbytné získat právní subjektivitu a založit oficiální klub. Velorex club jako součást Československého autoklubu byl tehdy nejrychlejším a nejméně bolestivým způsobem jak dosáhnout cíle.
11.12. 1990 jsme se tedy sešli v restauraci Merkur v Praze 8 Na Palmovce. Byla to taková hospoda 4. cenové skupiny, kde se dal pronajmout salonek za 50,-Kčs. Přišel jsem já, Jarda Šolc, Petr Šenkýř, Radek Knopf, Robert Němec, Lukáš Cerha, Jirka Červenka dále Špaček, Bukač, Šulc, Šmejkal, Grunta, Straka, Musil a Říha. Omluvil se Ondra Franěk, Dan Rudolf, Štorkánová , Jančík, Hanka a Horáček.
Nezbylo zde než konstatovat, že přípravnému výboru, což jsem byl tehdy jen já, se podařilo zaregistrovat Velorex club v ČSAK dne 23.11. 1990
Po nezbytných formalitách, tedy mém monologu o poslání klubu, razítkách, sídle klubu a příspěvcích bylo zvoleno vedení klubu. Předseda Láďa Šustr, místopředseda Petr Šenkýř, revizor Robert Němec. Hospodářkou se později stala Blanka Štorkánová. Zájemců o vstup do klubu bylo tehdy hned dalších 170. Ty bylo třeba obeslat a přijmout.
Po těch oficialitách jsme se konečně dostali taky k zajímavým věcem a tématům. Objednali jsme si piva a kořalku. Probrali jsme zvláštní SPZ na veterány, možnost cesty na sraz tříkolek do Spolkové republiky Německo, Možnost sehnání náhradních dílů v Mototechně, shánění gufer, ložisek, zadních světel a tlumičů výfuku. No a pak přišlo na řadu oblíbené vyprávění zážitků z natáčení… to nám jde doteď - Míra Smejkal vyprávěl, jak jel s Velorexem na jaře roku 1990 do Benátek. Řemen pohánějící alternátor napínal provazem a kusem větve, na střeše měl zahrádku plnou věcí div se to celé nepřevrhlo. Už jsme byli v dobré náladě, když Lukáš Cerha přednesl zásadní informaci: Na konci Světové ulice stojí vrak Velorexu!! Zaplatili jsme a dopotáceli se za Lukášem na místo. Skutečně zde byla kostra na kolech. Neměli jsme žádné nářadí, přesto se nám podařilo si v upomínku na zakládající schůzi Velorex clubu v ČSAK odmontovat co ještě šlo. Jeden nesl kolo, druhý koš, třetí rám okna no každý tenkrát do vestibulu metra dovlekl nějaký díl, který dodnes s láskou opatruje a vzpomíná jak jsme vlastně ten klub založili… Ještě že už je to všechno promlčeno…No a jestli si to bude číst také ten chudák tehdejší majitel té kostry, tak se mu jménem klubu omlouvám. K takovému nedopatření dochází jednou za ….x let…